Úplné pojednání o starých rodech svobodných sedláků napříč dějinami Království českého

Právo, správa a privilegia svobodníků

Právní zakotvení a soudní příslušnost svobodníků

Základní právo a vlastnost svobodnické třídy je její osobní a majetková svoboda. Majetek mohou libovolně kupovat, prodávat, darovat, dědit a odkázat. Osobní svobodou pak nepodléhají žádné vrchnosti ani nikomu jinému, než panovníkovi, a to pouze v rozsahu jeho funkce coby zemského vládce (což platí stejně pro šlechtu jako poddané). Z tohoto postavení pak vyplývá celá řada privilegií jako povinností.

Historici 19. století, pod vlivem okolního společenského dění, často docházeli k úsudkové zkratce tvrdíce, že svobodníci jsou jakési memento původního českého práva svobodné držby (11.-12. století), a stavěli je do kontrastu s kolonizací ve 13. století zavlečeným právem německým. Tuto teorii sice podporuje i skutečnost, že tradiční svobodná držba majetku v rukou venkovských obyvatel je ve středověkých pramenech opravdu označována jako „české právo“, zatímco zákupní právo (pacht, emfyteuze), upravující podmínky poddanského (nájemného) užívání půdy, si nese označení „práva německého“, ve skutečnosti ale dochází k feudalizaci procesem postupným, a to ještě před příchodem vlivů německého kulturního prostoru. S postupně klesajícím počtem venkovského obyvatelstva vlastnícího svou půdu tak pozvolna vyniká skupina, která vytrvale hájí a dokáže obhájit své dědičné vlastnické právo, a která je tak stále spojena s tradičním (českým) právem ještě z dob knížectví.

Svobodníci nejsou v průběhu historie nikdy definováni jako samostatný zemský stav. Zemské zřízení (1500) staví svobodníky do jakéhosi vakua, kde tiše existují vedle stavu panského, rytířského a městského, a zbytku souhrnně označeného za poddanské obyvatelstvo. Tuto situaci podtrhuje Obnovení zřízení zemské (1627-28), kde je výslovně uvedeno, že svobodníci „stavu nepožívají“, nicméně jejich odvěké, etablované zvykové právo, právo zápisu do zemských desk a privilegia jsou císařem Matyášem (1611-19) roku 1612 uvedena a potvrzena. I přesto na ně předešlá legislativa na mnoha místech myslí jako, pro jejich svobodu specifickou skupinu vesnického obyvatelstva, a také jich mnohde zmiňuje (spíše však při berních potřebách než jinde).

Silnější a mocnější stavy mají pochopitelně eminentní zájem majetek takto formálně slabé a izolované skupiny obyvatel začleňovat do svých panství a svobodníky k sobě přivazovat slibem člověčenství (do stavu poddanského). Proto největší ztráty v řadách svobodníků, vedle přirozených jevů a válek, způsobovala právě šlechta (ale i kláštery nebo města) a neostýchala se k tomu použít různých nátlakových prostředků. Vedle toho svobodníci svým výjimečným statutem připomínali poddaným, že v dobách minulých ani oni nebyli v roli nevolníka. Dalším faktorem je skutečnost, že se koruna o svobodníky moc nestarala. Zatímco šlechta si své poddané zcela vyvázala z povinnosti zemské roboty, ta svobodníky dál tížila. Právní servis, který poddaným zajišťovala vrchnost, si museli svobodníci zařizovat sami, úředníci královské komory se soustředili spíš jen na berní povinnost a absentující právní ochranou nechávali svobodníky víceméně šlechtě napospas. Z těchto důvodů se řada svobodných vzdala své i majetkové svobody na mnoha místech dobrovolně, když se přikázali (stali se výsadním poddaným s určitou povinnou službou) vrchnosti, nebo jí rovnou propadli v područí. Pokud náhodou přišel ke svobodnému majetku poddaný, zůstával dál poddaným ke své vrchnosti a majetek dál svobodným, ale tento majetek byl ještě snadnějším terčem zájmu vrchnosti.

V souvislosti se svobodným držením majetku patří svobodníci odjakživa pod úřady zemské a jim podřízené krajské, ve věcech soudních pak pod zemský soud (menší soud zemský, řešící spory menších finančních hodnot a skupin nešlechtických), mající pod správou zemské desky. Tato soudní příslušnost je přímo a výhradně vázána na svobodné držení majetku (týká se tedy jak svobodníků, tak šlechty), což potvrzuje Svatováclavská smlouva (1517) a později navzdory častému porušování i Obnovené zřízení zemské (1627-28).

V 15. století poddaní fakticky ztrácejí utužujícím se vrchnostenským poměrem vedle mnohého i možnost pohnat vrchnost před zemský soud. Vrchnost je prakticky sama z tohoto práva vyjme a „pro jejich blaho“ je sama zastoupí, což poddaným sice přináší kvalitnější právní servis, ale nemožnost pány samotné jakkoli právně napadnout. Svobodníci ale možnost být pohnáváni a pohnávat před soud mají vždy, osobně nesvobodní držitelé svobodných gruntů však spadají ve věcech osobních spolu s ostatními poddanými pouze pod svou nadřazenou vrchnostenskou strukturu. Výjimku tvoří jen přikázaní nebo dobře postavení poddaní svobodníci, kteří mohou být výjimečně pohnáni před soud osobně, nejen v zastoupení vrchnosti.

V záležitostech, které se netýkají přímo svobodného zadeskovaného majetku, konkuruje aristokratickému zemskému soudu královský soud komorní, který je levnější a pružnější, vytváří však mylný dojem formálního poddanství svobodníků králi.

Jako svobodní a mající svobodný majetek splňují svobodníci zákonné požadavky k tomu, aby mohli přistupovat k soudům i co se týče cizích pří, jako vedlejší osoby soudní, spolupřísežníci, přátelé pře, poručníci, hodnověrní a platní svědci. Avšak už na přelomu 14. a 15. století jsou patrné snahy šlechty z pří u pražských soudů svobodníky, potažmo selský lid vyštípat, jejich svědectví zlehčit a znevěrohodnit. Toto úsilí zachycuje na konci 15. století Viktorín Kornel ze Všehrd a Zřízení zemské z roku 1500 potvrzuje, že spolupřísežníky mohou být jen šlechtici, zatímco rukojmí/přítel strany obecně osoba mající svobodný statek. Zdá se však, že soudní realita dbala více na zvyklost a toto písemné omezení v praxi trvale nezakořenilo.

Správní příslušnost svobodníků

Jako zemští poddaní zeměpána podléhají svobodníci ve věcech politických, vojenských, finančních i drobnějších soudních záležitostech od nejstarších dob zemským a krajským úřadům. Krajští hejtmani byli ale většinou šlechtici, takže projektovali přesah svých vrchnostenských zájmů spíš než zájem králův. Reálně tyto úřady tedy fungují pro potřeby svobodníků jednostranně – delegují k nim vládní nařízení, vybírání berní a na rozkaz krále nařizují vojenskou hotovost a zemskou robotu, ze které se svobodníci jako jedni z mála nedokázali vyvázat. Hledat však u těchto úřadů zastání v sousedských sporech se šlechtici je pošetilé, tím spíše, že svobodníci nechtěli, aby šlechtici z pozice úředníků jakkoli strkali nos do jejich záležitostí.

Teprve Ferdinand I. (1526–64) pokládá meze této rozsáhlé samosprávě a z hejtmanů a jejich úřadů se stávají více úředníci a úřady krále. Zejména vzrůstající cennost svobodnických služeb a potřeba berní nutí následující krále si jich více všímat. Postupně přebírá kontrolu nad svobodníky česká komora, která je hájí tak, že si až stavy stěžují. Bohužel si začíná i osobovat právo zemského soudu, čím se pomalu srovnávají svobodníci s korunními poddanými, kterýžto mylný dojem vygraduje za Rudolfa II. (1576-1611) prodejem či darováním svobodníků (k jejich velké nevoli), jakoby se jednalo o běžné královské poddané (konkrétní případy viz článek: Boje svobodníků s vrchností). Tento vývoj je ale možný pouze ze zvůle panovníka, protože prosadit změnu zemského práva přes sněm bylo nemyslitelné jednoduše proto, že by si šlechta sama odebrala možnost si svobodníky přivlastňovat. Až Obnovené zřízení zemské (1627-28) uzákonilo jako dohled nad svobodníky komoru (hlavně pro větší kauzy, menší kauzy i stvrzení smluv si stejně řešili sami u měst), přičemž ale došlo k jasnému určení hranice mezi svobodníky a královskými poddanými, což situaci do jisté míry uklidnilo.

Svobodníci byli pro svou roztroušenost sami dlouho neorganizovaní, čímž byli i snadnější kořistí. Svobodnické čtvrtě jako samosprávné jednotky a svobodničtí starší jako jejich prostředníci a zástupci jsou otázkou až poloviny 17. století.

Svobodničtí starší

Potřeba lépe a účinněji spravovat záležitosti svobodníků fiskálním úřadem v Praze dala vzniknout roku 1656 úřadu svobodnického staršího1) (dle listiny KSv 2 fol. E2, nejspíš z podnětu rektifikace z r. 1650). Původně šlo o volenou, k příslušné úřední činnosti způsobilou osobu z řad svobodníků, která byla vázána na určitou geografickou oblast danou svým bydlištěm. Později (pravděpodobně instrukcí z roku 1702) dochází ke stanovení tzv. svobodnických čtvrtí, ve kterých má konkrétní úřad svou působnost. Čtvrtě vznikají zejména v krajích s vyšší hustotou svobodníků (například v táborském existují tři), kraje s nižší hustotou jsou samy o sobě čtvrtí, případně ani svobodnického staršího nemají. Zpočátku se čtvrti jmenují po jednotlivých starších, například Jana Ignáce Kletečky čtvrť I., a následně je i příslušným starším svěřeno úřední pečetidlo (1787) s císařským orlem a s českým znakem ve středu, s opisem: „Sigillum prefecti libertinorum districti … quad …“. Později se ale spíše ustálí samotné číselné označení čtvrtě s uvedením příslušného kraje.

Samotná volba svobodnického staršího probíhala tak, že fiskální úřad pověřil svobodnického staršího jiné čtvrti ke svolání svobodníků ve čtvrti volební, kteří zvolili většinovým způsobem 3 kandidáty na úřad svobodnického staršího. Fiskální úřad navržené kandidáty předvolal a přezkoušel z předmětů do jejich působnosti spadajících. Komise poté vybrala nejzpůsobilejšího, přičemž v úvahu byla brána i poloha bydliště v rámci čtvrti či majetek. Tento svobodník byl vzat do přísahy, obdržel úřední dekret a byl posléze představen rychtářům a svobodníkům své čtvrti. Později ovšem c. a k. zemské právo tuto proceduru zrušilo a staršího jmenovalo samo, často dědičně, s vazbou na konkrétní statek.

Vedle správních povinností plnil svobodnický starší také funkci zastupujícího na soudech, při kterých jeho přidělenci figurovali. Z toho je patrná potřeba jeho dostatečné vzdělanosti, v důsledku čehož to byla osoba také automaticky velice vážená.

Poslední výraznou změnou bylo roku 1835 ustanovení vrchního svobodnického staršího pro všechny kraje, jímž se stal Jan Evangelista Ignác Kletečka, nicméně rokem 1849 smysl a tak i existence tohoto svobodnického úřadu zaniká.

Právo zemských desk a knihy svobodnické

Desky zemské

Zemské desky jsou knihy historicky nezpochybnitelného vlastnictví svobodného (zpupného) majetku od 13. do 20. století. Obsahují zejména trhové smlouvy (koupě, prodej), závěti a záznamy o popohnání před soud. Bez vkladu do desek nelze považovat trhovou smlouvu za dokonanou, přičemž podmínka „vtělení“ dokumentu do desek byla často součást smlouvy samotné.

Do 16. století neexistuje záznam, že by bylo svobodníkům nějak upíráno právo svobodně nakládat se svým majetkem (nesvobodní nápravníci, dvořáci či svobodní rychtáři vůbec do desek nepatří, pokud se tam o nich píše, myslí se tím formálně svobodníci). Mohli ho, stejně jako páni, rytíři či města, koupit, prodat, darovat, odkázat a dědit čistě dle své vlastní vůle. Teprve pokud nebylo dědiců dle zákonných podmínek (dostatečná příbuznost), či byli neznámí nebo neschopní dědit, nastupoval ze svého titulu zeměpána panovník s obecným právem odúmrti v uprázdněné dědictví. Až Vladislav II. (1471-1516) r. 1497 toto právo pod tlakem šlechty mění, takže páni a rytíři dědí po sobě i odúmrť, ostatní pochopitelně nikoli (teprve Obnovené zřízení zemské 1627-28 toto opět zrovnoprávňuje).

V rané fázi se samotný prodej musel udát na zemském soudě, pokud neproběhl formálně správně, majetek odúmrtí propadl králi. Proto se raději začalo vše pro odstranění pochybností zapisovat do tam přítomných desek zemských. Ke konci 14. století vzniká trvalý rozdíl mezi tzv. většími deskami (nad určitý obnos) a menšími, z čehož je patrná profilace na bohaté pány a rytíře a chudší zemany a svobodníky. Šlechta se dále pokouší dosáhnout, aby pouze ona měla právo zápisu do zemských desk. V roce 1467 se jí povede vyvlíknout z povinné relace a souhlasu panovníka, což se měšťanům nebo svobodníkům nepodařilo. Důležité pro ni zejména je, že tím odpadla relace pro převod majetku ze svobodníka na šlechtice, což šlechticům velice usnadňovalo cestu ke svobodnému majetku. Stejně tak se z druhé tlačí bohatí měšťané, kteří se chtěli přes svobodství (v této době ještě regulérní zemané) dostat k erbovnictví a tedy i do stavu šlechtického, což je jim záměrně výrazně znesnadněno právě již zmíněným uzavřením stavů v roce 1500 (zřízení zemské).

2. 6. 1541 desky až na malou část, kterou měl u sebe doma navzdory zákazu jeden úředník, kompletně shořely. Každý, kdo chtěl obnovit svůj zápis, musel buď doložit (potvrzenkou, opisem), že měl zápis v původních deskách, nebo byl zapsán na základě zvykového užívání do části „sami sobě kladou“.
Nutno přiznat, že svobodníci obecně zápisy do desek zanedbávají. Často několik generací chybí zápis o převodu dědičného gruntu z otce na syna, přičemž následujícím generacím toto způsobuje problém vůbec právně doložit své vlastnictví, čímž sami šlechtě pomáhají v její snaze je o takový majetek připravit.

V 1. polovině 16. stol. sílí zájem koruny o svobodníky, takže je konečně dosaženo nutnosti převodu majetku ze svobodníka na šlechtice se souhlasem úřadu, což končí bouřlivými hádkami se šlechtou skrze sněm. Ferdinand I. (1526–1564) podlehl načas tlaku, když ve zřízení zemském (1564) dočasně tuto podmínku opět ruší, ale nejen ve vztahu svobodník-šlechtic, ale i mezi svobodníky (dědiníky i nápravníky) samotnými. Samozřejmě se záhy ukázalo, že šlechta ve spěchu skupuje, co lze, takže podmínka byla opět Maxmiliánem II. (1564–1576) vrácena v platnost a tento panovník si vysloveně roku 1571 vynucuje zachování povinností svobodníků i pro případ, že by majetek získal rytíř či pán. I přesto se zákaz prodeje bez souhlasu příliš nedodržuje, a tak i Rudolf II. (1576-1611) tuto záležitost znovu, a tentokrát už úspěšně, urguje (1585) s tím, že nový nabyvatel musí povinně podepsat revers o zachování služeb králi z tohoto majetku vyplývajících. Císař Matyáš (1611–1619) roku 1617 i Obnovení zřízení zemské (1627-28) znovu toto nařízení výslovně potvrzuje.

Knihy svobodnické (Libri libertinorum)

Knihy svobodnické byly založeny dle Václava Müllera mezi léty 1614-1620, nejpravděpodobněji na základě instrukcí císaře Matyáše (1611–19) dne 13. 1. 1617 (Twrdy a Stocklöw uvádějí rok 1630 jako následek císařského patentu z roku 1629). Důvodem jsou trvale váznoucí berně, které se již nedaří řešit starým, neefektivním způsobem. Knihy začínají úplným soupisem svobodníků a jejich majetku z r.15502) včetně nedoplatků berní, které se však v budoucnu vinou rozkladu společnosti třicetiletou válkou nevymáhají. Držitelů a polodržitelů je v něm 475, osobně poddaných pak 59. Největší počty jsou v Bechyňském, Kouřimském, Čáslavském a Vltavském kraji.

Zajímavostí je, že se někteří svobodníci velice sveřepě hlásí mezi rytíře či zemany, což ale úředník odbude tím, že parametricky jsou svobodníky a tečka. Formálně je tento soupis správnější a podrobnější, než některé mladší.

Kraj Svobodníků Svobodství Poddáno je Nápravníků Dvořáků Rychtářů Manů Poddané má
Boleslavský 2 2 - - - - 11 -
Hradecký 8 5 - - - 6 - -
Chrudimský 1 1 - - - - - -
Čáslavský 87 82 19 - - - - 30
Kouřimský 83 83 24 1 - - - 3 ½
Bechyňský 159 127 10 7 3 - 15 8
Pracheňský 34 27 1 - - - - -
Plzeňský 5 5 - - - - - -
Žatecký 5 5 - - - - - -
Litoměřický 2 2 - - - - - -
Rakovnický - - - - - - - -
Slánský 3 3 - - - - - -
Podbrdský 6 6 - - - - - -
Vltavský 80 53 5 - - - - -
celkem 475 401 59 8 3 6 26 41 ½

Stav svobodníků k roku 1550.

Vedle ze zemských desk přejatého způsobu zápisu trhových smluv, závětí a kvitancí obsahují knihy i mnoho vepsaných opisů starších dokumentů tak, jak byly předkládány jako doklad vlastnictví při jeho převodu. V raných dobách jsou často zápisy paralelní k zemským deskám, ale časem dochází k ustálení a zapisování svobodníků do těchto jejich speciálních knih. Oddělením od zemských desk se opět vytváří dojem poddanosti svobodníků králi, ale formálně se jedná stále zemské desky a po vyřešení těchto rozepří jsou k nim (k zemskému soudu) z komorní prokuratury vráceny a od roku 1736 zůstávají jejich nedílnou součástí, což platí dodnes.

Další práva svobodníků

Se svobodnými statky byla odnepaměti spojena tzv. dominikální práva, která svobodníky formálně přibližovala drobné šlechtě.

Vedle výše uvedeného práva zápisu svobodného majetku do zemských desk, svobody náboženství (patronátní právo zatím nedoloženo) a pohybu je základním „vrchostenským“ právem také právo mít poddané a u svobodníků platilo stejně jako na stavovských statcích, byť poddané měli svobodníci jen málokde. Vedle povinnosti platit z poddaných berni (jako stavové) je mohli také z poddanství propustit, a pokud k tomu přidali i kus svobodné půdy, vzniká tak nový svobodník. Dokonce i osobně přikázaní držitelé svobodných statků mohli mít své vlastní poddané, nakolik tato situace působí absurdně. Práva vyplývají totiž ze svobody statku, ne ze svobody jednotlivce.

Již v 15. století je považováno za starou, dávno svobodníkům panovníkem přiznanou výsadu, právo honby (myslivost), čižby a rybolovu. V souvislosti se změnami koncem 15. století se šlechta dopracovává k tomu, aby bylo toto právo jen její výsadní, ale toho nakonec nedosáhne, pouze omezení (pod pokutou) provozovat toto právo jen na vlastněné pozemky, z čehož si svobodníci dohromady taky moc nedělají.

I přes výrazný odpor například kutnohorských uhlířů mají svobodníci také právo svobodně pálit a prodávat uhlí ze svých lesů. Vyskytují se také svobodnické flusárny (surovina pro výrobu skla). U práva držet krčmy a vařit pivo nelze dovodit, zda je spojené se svobodstvím, nebo je speciálně propůjčeno, jak je tomu obvyklé u ostatních skupin obyvatelstva, nicméně hospody, pivovary a vinopalny jsou obvyklou součástí svobodnických oblastí a je s nimi zcela libovolně nakládáno.

Další signifikantní projev svobodníků jsou svobodné mlýny, které jsou mnohde samotným základem rozvoje této třídy v regionu. V Čechách nelze říci, nakolik se vůbec formálně liší od běžného svobodství, ale na Moravě jsou v polovině 17. stol. evidováni tzv. svobodní mlynáři, tedy zvláštní podskupina svobodnické třídy.

Práva a společenské postavení se ve své době dává najevo i vnější vzezřením. Svobodníci tak chodili přes pole ozbrojeni, jezdili koňmo na trhy (jezdit na koni smí v této době jen panstvo), používali hole a oblečení příslušející jen vyšším vrstvám, stejně tak strojili i své ženy a dcery. Pokud si to mohli dovolit, posílali své děti do škol, a proto v jejich řadách také evidujeme dobově nadprůměrnou gramotnost. 
To vše víme z restrikcí a soudních sporů svobodníků a vrchností (17. a 18. století), kde dochází v podstatě k výraznému střetu jakéhosi mementa zašlých rytířských dob, kombinovaného s provokativní zarputilostí a volnomyšlenkářstvím, a nového, silně nevolnického, absolutistického způsobu myšlení dobových autorit. Některá lokální nařízení pak vyhrocují situaci až do extrému, například hrozbou sestřelování svobodnických jezdců na koni v daném panském či městském katastru.

Poznámky
1) Tyto informace pocházejí z Pamětní knihy svobodnické z Obrátic, která přešla na začátku 20. století z Kletečků na Jindřich Rotha. Dál se stopa ztrácí.
2) Müller ve své publikaci dedukuje shodnost soupisu z r. 1550 s registrem z r. 1557. Svůj názor staví na nereálnosti existence dvou paralelních registrů, tím spíše v tomto období. Mladší autoři ale považují tento registr za skutečně unikátní.

Zdroje
Müller, Václav. Svobodníci. Praha: Nákl. kr. české společnosti nauk, 1905. Dostupné online.
Krofta, Kamil. Dějiny selského stavu. Praha: J. Laichter, 1949.
Teplý, František. Selské bouře. Praha: Min. zemědělství republiky československé, 1931. s. 310-326. (získáno s laskavou pomocí Bc. Martina Šulce)
Roth, Jindřich - Mikušovic, Karel: K dějinám svobodníků, Kraj kalicha: sborník okresu táborského, milevského a sedlčanského, roč. 6, č. 8, s. 107-110. (získáno s laskavou pomocí Karla Vošty)
Teplý, František. Zánik královských svobodníků. In Věstník Československé zemědělského muzea 4/1938. Praha: Československé zemědělské museum v Praze, 1938. s. 181-185.

© 2017 svobodnici.cz

Veškerý autorský obsah tohoto webu je právně doložitelným vlastnictvím autora projektu svobodnici.cz a jeho spolupracovníků.
Jakékoli kopírování a šíření bez jejich písemného souhlasu je zakázáno!