Svobodníci napříč dějinami
Zkoumat historii svobodníků, jejich postavení ve společnosti, práva, povinnosti i evidenci samotnou je již slovy Václava Müllera věc krajně nevděčná. Vinou do 16. století ojedinělých listinných zmínek a v pozdější době zas nízkého počtu příslušníků nachází badatel na své cestě spíše více otázek než odpovědí samotných, což v důsledku snižuje zájem moderních historiků o problematiku jako takovou. Na šlechtu jsou svobodníci moc malí a nezajímaví „páni“, co do početnosti se tato úzká skupina mezi selským lidem zase úplně ztrácí. I tak bych zde chtěl nabídnout alespoň trochu seriózní kompilaci informací, které se mi ke svobodníkům zatím podařilo dohledat, významně postavenou na více jak století starém, přesto nepřekonaném díle Václava Müllera, a na drobných poznatcích jiných zkušených historiků a archivářů.
Původ svobodníků
Přestože máme o dobách a vývoji společnosti vrcholného středověku (11. - 13. století) jen velmi málo pramenů, nacházíme v nich indicie formování rozdílu mezi jednotlivými vrstvami obyvatel, které jsou na prahu 14. století již pevně ohraničeny. Dá se také úspěšně předpokládat, navzdory Palackého zidealizovanému rovnostářskému pohledu na slovanskou a posléze středověkou společnost, že za postupným rozvrstvením společnosti vrcholného středověku stálo trvale nestejné majetkové držení jednotlivých složek společnosti, a tyto nůžky byly ze strany movitějších, a tím i politicky mocnějších, záměrně a cíleně dál rozevírány. Díky tomu vykrystalizovala, a specifickými privilegii a zvyklostmi se prokazovala, vedle vrstvy duchovenstva a o něco mladšího měšťanstva, zejména nejsilnější, původně ještě otevřená vrstva šlechticů. Ta za pomoci konsolidace majetku, vytváření a ovládnutí vnitřních a vnějších pravidel (např. sňatková politika a z ní vyplývajícího status různé urozenosti) a postupného zvyšování závislosti selského lidu na ní samotné, dosahovala nárůstu své geopolitické moci a ruku v ruce s tím i své cílené uzavřenosti (kolem roku 1500). Tím od sebe odřízla zemany a vladyky – organizačně i geograficky rozdrobenou to vrstvu postavenou na původních lokálních principech zemské aristokracie (vlastnění venkovského majetku). Zatímco na prahu 14. století již páni pevně ovládají své poddané emfyteuzí (graduje ve Zřízení zemském r. 1500), někteří rytíři, vladykové a většina zemanů drží svůj status nižší šlechty ještě statečně, ale i tak končí v beznadějném pádu do řad sic dále majetkově i osobou svobodných, ale na šlechtické poměry zchudlých a erb i predikát ztrácejících svobodníků (tj. pauperizací).
Svobodníci a jejich právní a společenské postavení
Již ve 14. století se mluví o společensky definované třídě heredes (dědicích v původním středověkém významu slova), kteréžto pojmenování v 15. století vystřídá český tvar dědiník a koexistuje jako synonymum s nejběžnějším označením svobodník, německy Freysassen, Erbsässen (Sassen = starý výraz pro usedlého) či Freyleute, latinsky libertini či sculteti. V 17. století lze již pojmenování svobodník považovat za ustálené a to v závislosti na momentálním uspořádání moci ve formě královský svobodník, nebo c. a k. svobodník. Svobodný statek v držení svobodníka je pak nazýván svobodstvím. Často se v archivních pramenech za svobodníky považují i dvořáci či nápravníci, ale v závislosti na dataci to lze považovat buď za nepřesnost, nebo za neúmyslnou chybu.
Hlavním znakem a právem svobodnické třídy v Čechách a na Moravě od nejstarších dob existence je jejich osobní a majetková svoboda a s tím spojené právo zápisu do zemských desk. Na nikom jiném, než na panovníkovi jakožto zemském vládci (shodně šlechta i poddaní) nezávisí, pokud se sami svobody z nějakého důvodu, dobrovolně či pod nátlakem, nevzdají.
Pro definování svobodnického postavení ve společnosti je samozřejmě klíčové jeho právní zakotvení. V historických pramenech nenacházíme žádné zprávy o tom, že by svobodníci požívali privilegia samostatného stavu, ba naopak je toto později dementováno, ale i přesto jsou mnohde zmiňováni jako samostatná třída obyvatelstva, pro kterou je signifikantní právě vazba ke svobodnému, zadeskovanému majetku, jež byla, spolu s privilegii a povinnostmi ze zvykového práva vycházejícími, nejednou právně potvrzena. Z toho logicky také vyplývá deklarovaná a dodržovaná příslušnost svobodníků přímo pod zemské úřady a soudy.
Původně se jedná o skoro výhradně osobně svobodnou vrstvu, která ale růzností vývoje a rozšiřováním své základny o variace na svobodnictví někde osobní svobodu neudrží a její příslušníci se stávají osobně poddanými se svobodným majetkovým držením (propadají v přikázanost – uvázání konkrétní službou či platem k vrchnosti). Tento „polosvobodný“ stav je v průběhu dějin vinou vysoké poptávky po svobodném majetku a nízké ochrany svobodníků králem a úřady více či méně neudržitelným a takový svobodník se o to snáze propadá rovnou v područí (slibem člověčenství v poddanství). V obou případech jde však v podstatě jen o předstupeň postupného včlenění konkrétního svobodství do panství vrchnosti1).
Vedle základního původu svobodníků z řad zchudlých vladyků (například na Mladovožicku) je znám už v době předhusitské další způsob získání svobody, a to propuštění ze závazku poddanského panovníkem, výjimečně i šlechtou (tzv. výhost). K tomu docházelo buď za služby a zásluhy, nebo peněžním vykoupením, v rozsahu buď pouze pro konkrétního jedince, nebo výjimečněji i dědičně pro celé jeho potomstvo. Později se tento způsob nabytí rozmělňoval a modifikoval co do definice takto získané svobody, takže i odsud pramení držitelé svobodných statků (co do správy svých majetku spadající pod zemské úřady), kteří jsou svou osobou poddáni své vrchnosti a jejím úřadům.
Nátlak vedený vůči svobodníkům a jejich právům postupně v průběhu 16. a 17. století kulminuje. Šlechta a města mají eminentní zájem o jejich majetek, který je jako svobodný snáze dostupný a získatelný, šlechta pak i o ně samotné coby poddané. Panovník ani zemské úřady je nechrání, protože sami jsou víceméně ve vleku šlechty. Tento stav se po pozdějším posílení pozic krále ve vlastní zemské správě sice změní, to už ale klesají počty svobodníků z tisíců k pár stovkám v celé zemi.
Se svobodnými statky je spojena odnepaměti celá řada práv a privilegií, které je přibližují, ba vyrovnávají s drobnou šlechtou. Zejména jde o již zmíněnou svobodu vlastnictví (právo zápisu do zemských desk), ale také o svobodu pohybu a náboženství, či právo mít vlastní poddané, které sice není nijak hojně využíváno, ale spolu s právem honby, čižby a rybolovu je ryze stavovské. Další práva jsou sice přiznávána i poddanému obyvatelstvu, ovšem výhradně se souhlasem a úředním povolením, kdežto svobodníci jich mohou užívat zcela dle svého vlastního uvážení. Mezi ně patří pálení a prodávání uhlí, právo držet krčmy a vařit pivo, provozovat mlýny a jiná dominikální práva.
Ve své době byl i způsob oblékání striktně řízen pravidly příslušnosti k určité vrstvě obyvatelstva. Svobodníci tak dle historika Teplého nosili zpravidla vysoké boty, hůl (španihelku, kterou poddaný sedlák mít nesměl), vysokou čepici (vydrovku) a jezdili koňmo. Protože na čepici převládala červená barva lemování, a protože svobodníci vedli poměrně uzavřený, komunitní život, přezdívali jim na Táborsku na základě vnější spodoby „červení židi". Kronikář Čeněk Habart ovšem toto vysvětlení rozporuje a uvádí, že základem pro přezdívku „červení židi" bylo časté upadání svobodníků z důvodů trvale vysoké daňové zátěže do závislosti židovských lichvářů, kteří se často v jejich blízkosti v 17. a 18. století usazovali (tento stav byl nakonec zregulován nařízením nejvyššího zemského úřadu z roku 1771).
Základní povinností všech obyvatel země byla povinnost berňová, kterou zemský sněm příležitostně dle požadavků krále uvaloval a ze které se dokázala šlechta šikovně vyvázat. V nejstarších dochovaných záznamech z 16. století jsou svobodníci nezanedbatelným příjmem krále, aktivním u příležitosti válek s Turkem. Rozmanitost berní v průběhu času roste, vzniká i daň nepřímá (spotřební) a původní příležitostné vybírání se mění v pravidelné. Roste i potřeba sofistikovanější evidence majetků a z nich odevzdaných berní, díky čemuž máme dodnes dochovány některé soupisy svobodníků. Kompletně dochovaný registr z roku 1550 pak tvoří základ později vzniklých knih svobodnických. Bohužel zátěž plynoucí z přemíry zdanění, která mnohdy převyšuje i zdanění stavů, je často pro svobodnickou třídu zcela likvidační.
Další zemská povinnost, jež byla uvalena na všechen lid bez rozdílu, a ze které se opět privilegované vrstvy postupně vyvlékly, je povinnost robotní a vojenská. Z robotní připadala na svobodníky služba doprovázení a dopravování materiálu do válek a dodávání přípřeže, a je poměrně signifikantním prvkem svobodnického zařazení ve společnosti. Vedle toho se svobodníci finančně i naturálně podílejí na vypravování králových armád, občas i poněkud neprozíravě na akcích vedených proti němu (stavovské povstání 1618-20).
Vedle svobodníků existují i další třídy selského lidu, které buď pocházejí ze svobodníků jejich konkrétní přikázanosti (upsání) vrchnosti, nebo z poddaných účelově propuštěných na svobodu. Tito níže rozebraní nápravníci, manové, dvořáci aj. pak mají vykonávat dohodnuté služby a za to jim je nabídnuta určitá forma svobody. Postupem času se ve stínu některého ze zemských rozvratů dokáží někteří z nich vyvléknout jak ze služby, tak i získat svobodu úplnou (zápis do zemských desk).
Svobodníci po husitských válkách (15. – 16. stol.)
Všeobecný dopad husitských válek na populaci se nevyhnul ani svobodníkům. Z předhusitské doby se nedochovalo příliš mnoho záznamů, tím méně seznamů, ale panuje shoda, že počty svobodníků dosahovaly čísel, kterých už nikdy později (Palacký dokonce tvrdí, že 2/3 veškeré půdy drží zemani a svobodníci, ale toto tvrzení mladší historici považují za vyvrácené). Na jejich lokální renesanci se měl podílet snad ještě Jiří z Poděbrad v časech táborských nepokojů, ale ztráty na bojištích a trvalý nedostatek zemské ochrany, díky čemuž byli svobodníci mnohde snadnou kořistí šlechty a měst, pak výrazně decimují jejich počet.
Do čtrnáctého století lze vzhledem k pravděpodobnému původu svobodníků předpokládat jejich osobní svobodu, od 15. století ale dochází k nárůstu situací, kdy se ke svobodnému majetku dostává osobně poddaný majitel (propuštěn od vrchnosti formou výhosti, svobodný statek koupil nebo podědil), či je svobodství vytvořeno darem panovníka svému služebníkovi.
15. století přineslo utužování poddanství, připoutání osoby poddaného k vrchnosti a obecné zhoršování podmínek poddaných. Vyjma pánů, rytířů a měst se obecně mají všichni ostatní za poddané (Zřízení zemské - 1500). Král Vladislav II. (1471-1516) se stává bezmocným proti stavům, jež postupně ovládnou i zemské úřady a mají tak pod patronací i svobodníky. I když král vydává různá prohlášení s cílem zlepšit postavení poddaných, nikdo si z toho prakticky nic nedělá. Jen o něco málo úspěšněji končí i Ferdinand I. (1526–1564).
Když se šlechtě podařilo zcela ovládnout své poddané, začne všemožně omezovat i svobodníky s cílem zmocnit se jejich majetku i jich samotných. K tomu se vedle tržní cesty uchyluje i ke špinavým praktikám – intrikami a zpochybnění vlastnictví počínaje, podvody, násilnostmi a svévolným vězněním konče.
Svobodníci pod tímto tlakem, který byl tak silný, jak lukrativní byly jejich majetky, a tlakem vznikající nemožnosti uživit se a dostát závazkům se svobodstvím souvisejících, upadají často do přikázanosti či područí vrchnosti, přičemž vedle své robotní povinnosti ke králi propadnou v právní vázanost a robotní povinnost i k vrchnosti, čímž je pro ně tím spíše obtížné uhájit svůj svobodný majetek před silnějšími lokálními pány.
Viditelně se tenčící počet svobodníků v 16. století už nenechává v klidu Ferdinanda I. (1526–1564) ani Maxmiliána II. (1564–1576), kteří si byli vědomi finančního potenciálu z berní svobodníků, jež teď začínají povážlivě chybět, zvláště v kontextu doby a častých válek s Turkem, na které je berně vypisována v 16. a 17. století nejčastěji. Česká komora je nucena svobodníky lépe evidovat, což přináší dnes tolik cenné soupisy svobodníků a jejich majetku. V polovině 16. století pak přichází nařízení (1571), že jakýkoli prodej svobodného majetku musí být královskými úřady povolen, a vedle toho je vynuceno i podepsání reversu novým majitele, který se jím zavazuje k řádnému plnění povinností svobodníka, bez budoucí snahy se z nich vymanit.
Ke konci 16. století se pro zvýšenou ochranu svobodníků královskými úřady začíná císař Rudolf II. (1576-1611) bohužel domnívat, že jsou vlastně v jeho držení jako jakýkoli jiní královští poddaní, a začíná s nimi tak i nakládat – prodávat je, zastavovat či darovat (konkrétní případy viz článek: Boje svobodníků s vrchností). Tento nesprávný a nezákonný postup si odůvodnil formální existencí pouze 3 svobodných stavů, do kterých svobodníci nepatří, i když nad nimi měl jen takovou moc, jako nad vším lidem, urozeným i neurozeným, tedy pouze v záležitostech veřejných. Tento krok by byl tedy adekvátní situaci, když by panovník někomu daroval českého zemana (nižší šlechtický titul), který se svobodou a privilegii od svobodníka v ničem nelišil. Svobodníkům se toto počínání pochopitelně nelíbilo, a proto se také na Rudolfa II. obořili. Ten svůj krok však vzal zpět jen částečně a formálního potvrzení a zapovězení takovéhoto počínání se dočkali svobodníci až v roce 1612 od císaře Matyáše (1611–1619), tentokrát písemně, a to zanesením rovnou do zemských desk. Tím si svobodníci své postavení a svobodu udrželi, ačkoli ani později nebyli bráni z pohledu úřadů příliš odlišně od běžných královských poddaných.
Svobodníci během a po třicetileté válce (1618-1648)
Třicetiletá válka byla pro obyvatelstvo země likvidační, svobodníky nevyjímaje. Dlouholetým válčením (nejen) svobodní sedláci zchudli natolik, že někteří museli hledat ochranu u vrchností. Rozklad právního řádu, který dlouhý konflikt přinesl, způsobil, že vrchnosti také mohly bez faktického odporu zabírat svobodné statky od bezmocných držitelů. Leckteří svobodníci přišli o statek i za svou účast na českém stavovském povstání přímou konfiskací. Válečný úbytek obyvatelstva se svobodníkům pochopitelně také nevyhnul, vždyť početní stav celé české populace klesl o třetinu.
Po třicetileté válce nastává řada změn. Král si své svobodníky znovu více hlídá, což je jak ku prospěchu, tak k neprospěchu. Výhodou je postupné převzetí kontroly nad zemí královskými úředníky a zamezení tak bezpráví a tlaku, kterého se šlechtici vůči svobodníkům dopouštěli, nevýhodou je omezování volnosti svobodníků těmito úředníky, kteří se opět snaží navodit falešný dojem poddanosti svobodníků králi potažmo jim samotným. Fiskální úřad se stává správcem svobodníků, ve věcech soudních jsou tlačení spíše ke královskému komornímu soudu, který běžně řeší právní spory královských poddaných, a zemské desky jsou nahrazeny, na nějakou dobu dokonce detašovanými, svobodnickými knihami. Dlužno podotknout, že částečně na vině této i předešlých situací je i roztroušenost a neorganizovanost svobodníků jako takových, vždyť samosprávné jednotky a jejich představitelé (svobodničtí starší ve svobodnických čtvrtích) jsou otázkou právě až poloviny 17. století.
Ze 17. století se nám dochovaly i drobné prameny, které zachycují, že si i vrchnost a města na svobodníky opakovaně stěžují. Ti prý nechtějí poslouchat jejich nařízení, provokují se svou stavovskou předností (jež je mnohdy proti pobělohorské cizí šlechtě lokálně ukotvenější), ba že se vrchnostenským rozkazům vysmívají, je zlehčují a zesměšňují, protiví se místním autoritám a pobuřují proti nim i okolní lid (mnohdy už jen svou existencí) a nebrání se k prosazení svých práv použít i síly. Nic na tom nezmění ani fakt, že zásahy císařů 17. a 18. století dochází k úřední verifikaci predikátů, přičemž tento byrokratický a finančně náročný postup si nemohou častým štěpením svého dědičného majetku zchudlí svobodníci s predikátem dovolit, čímž ho formálně ztrácejí. I dále však zarputile trvají na svých starých výsadách a právech, a to i přes mnohou bídu, jež přináší život sám, na stav nehledě.
Vinou trvalého dělení svobodných statků (původně minimálně o rozloze 80-120 korců rolí2)) při snaze spravedlivě zaopatřit potomstvo, klesá postupně i schopnost svobodníků se pouhým hospodařením vůbec uživit. Díky obecně vyšší vzdělanosti (posílání dětí do městských a klášterních škol) pak mohou hledat další formy obživy při řemeslech, kde však širšímu uplatnění brání uzavřenost kasty městských cechů. I tak ale řada svobodníků vykonává pro vesnici potřebná řemesla. Jsou mezi nimi kováři, mlynáři, ševci, krejčí, tesaři, formani, uhlíři, šenkýři aj. Druhou, a neméně četnou možností je vojenská služba, kde díky vyšší vzdělanosti mohou svobodníci pomýšlet na poddůstojnickou kariéru, což dokládají i nalezené záznamy se zkomolenými jmény tradičních svobodnických rodů. Zřejmé je také využívání volnosti, kterou svobodnický status přináší, k rozvoji podnikatelské činnosti, i když se dá předpokládat, že nejsilnější motivací byla obyčejná nouze. Tak třeba z doby hladomoru na začátku 70. let 18. století se traduje, že svobodníci byli první, kdo začal na Táborsku pěstovat brambory, či se za napoleonských válek pustili do velkoobchodu s husami (zvané „káky“).
Pohled od Šebířova přes Šelmberk a Staniměřice na Mladovožicku na náhorní plošinu „Vrcha“, kde začíná oblast hustě osídlená svobodnými rody (foto: Jan Kubále)
Do 19. století počet svobodníků v místech, kde se vůbec udrželi, roste, přičemž jejich baštou zůstávají jižní Čechy. Nárůst je způsoben i uvolňováním některých poddaných na svobodu, které bylo v polovině 17. století znovu aktivováno (majetek si však museli opatřit povětšinou sami). I nadále se ale udržuje jakási komunitní uzavřenost, která je podtržena častými manželskými svazky v rámci této třídy, realizovanými díky volnosti pohybu na svou dobu i na velkou vzdálenost.
I přes to všechno, co svobodníky za ta staletí potkalo, nikdy neztratili ráz a identitu a dokázali si své postavení uhájit ostatním stavům i době samotné navzdory. Teprve až občanská rovnost nastolená zrušením poddanství roku 1848 fakticky, a pozemková reforma z roku 1850 i formálně, setře rozdíl mezi nimi a selským lidem. Nicméně duch a povědomí staleté svobody napříč celou feudální érou se šíří dalšími generacemi a definitivně jej zašlape až morální a společenská devastace, která propukla rokem 1948 a která na většině míst naprosto vykořenila a zlikvidovala lidskou i vesnickou pospolitost. Jen pár zapadlých vsí dokázalo, nebo se aspoň pokusilo, odolávat nátlaku zvrhlé komunistické ideologie, což některé z jejich představitelů stálo i to nejcennější – vlastní život.
Epilog: Zkáza obrátického archiv
Statek v Obráticích, jeden z největší v celém okolí, sloužil také jako archiv svobodníků z celé přilehlé mladovožické oblasti. Ukrýval vzácné pergameny dokládající svobodné držení statků v širokém okolí, obrazovou galerii svobodníků a mnoho cenných dokumentů, které by nám dnes tak pomohly při bádání po osudech svobodnických rodů a vsí. Bohužel až na drobné zlomky celý tento archiv padl na oltář vyvlastnění komunistickým režimem a následnému opovržení ke všemu dřívějšímu. Vzácné pergameny lidé rozkrádali na výrobu podrážek bot, velká část materiálů skončila v kotlích pacovského lihovaru/pivovaru. Dochovalo se jen pár dokumentů, nyní uschovaných v táborském archivu, o většině, a zejména o vzácných knihách, si však můžeme akorát tak přečíst ve vyprávěních badatelů z první republiky. Ovšem i tak můžete podlehnout lákavé představě, že zrovna váš předek ukryl vzácné dokumenty na půdě rodového stavení a čekají na to, až je právě vy objevíte…
Poznámky
1) Soukromým bádáním bylo zjištěno, že význam přikázanosti se mění v čase. V silném svobodnickém Bechyňském kraji byli k roku 1523 v přikázanosti k některému z vladyků, rytířů či pánů téměř všichni svobodníci, ale již k roku 1550 jsou vedeni bez jakékoli přikázanosti. Domnívám se, že jde v tomto případě přikázanosti spíše o funkci jakéhosi původního svobodnického staršího, než o nakročení do poddanství, jak bylo běžné v pozdější době.
2) Nominálně bráno 100 korců rolí (1 korec/strych = 2877,5 m2; tedy 100 korců byl pozemek o rozloze 28,775 ha).
3) Nepatrné zbytky obrátického archivu se nacházejí v SOA Tábor, fond Vrchní svobodnický úřad Obrátice (1732-1851) - sign. A13/NAD 20. Přestože je badatelům nepřípustný, podařilo se zjistit, že obsahuje pouze smutné torzo několika účetních knih ze začátku 19. století a pár kupních smluv.
Zdroje
Müller, Václav. Svobodníci. Praha: Nákl. kr. české společnosti nauk, 1905. Dostupné online.
Vaniš, Jaroslav. Svobodníci na Podblanicku v letech 1550-1620. In Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 30-2/1990. Muzeum okresu Benešov, 1990. s. 153-185.
Sassmann, Alois. Kořeny 1. České Budějovice: Karmášek, 2007. s. 47-49.
Zikmundovská, Magda, Burdová, Pavla. Knihy svobodnické (KSv, č. fondu 173) - inventární pomůcka č. 917. Praha: Národní archiv, 1975.
Teplý, František. Selské bouře. Praha: Min. zemědělství republiky československé, 1931. s. 310-326. (získáno s laskavou pomocí Bc. Martina Šulce)
Habart, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko - II. díl. Sedlčany: Okres. škol. výbor a učitelstvo okr. sedlčanského, sedleckého a votického, 1927. s. 111-113.
Teplý, František. Zánik královských svobodníků. In Věstník Československé zemědělského muzea 4/1938. Praha: Československé zemědělské museum v Praze, 1938. s. 181-185.
Krajník, Eduard. Místopis dědinických a svobodnických dvorů v Čechách. Praha: Národní archiv, 2022.