Povinnosti svobodníků

Berňová povinnost

Základní povinnost, která se vztahovala na veškeré obyvatelstvo země bez rozdílu, byla povinnost berňová. Do 14. století měla zemská berně ráz spíše mimořádné pomoci královi s jeho momentálními výdaji, zpravidla vojenskými, od 16. století se z ní už ale stává obvyklost. Protože zemskou berni musel vždy schválit šlechtou ovládaný zemský sněm, dokázali se z ní vrchnostenští páni až na pár výjimek sami vyvázat tím, že ji delegovali na své poddané.

Systém vybírání berní začínal králem, který si určil krajské berníky. Ti museli ve svém přiděleném kraji sepsat majetky všech, jichž se berně dotýkaly. Na základě těchto příležitostně revidovaných seznamů se pak vyměřovala konkrétní výše berně uvalená na ten či onen statek. Plátci berně pak dostávali potvrzení o zaplacení (kvitanci) a vybrané peníze putovaly k nejvyšším berníkům pražským. Původní stavovští berníci byli pro svou stavovskou zaujatost, a ke své velké nevoli, postupně doplňováni a nahrazováni úředníky královskými a králi loajálními.

Účel výběru peněz se odvíjel od potřeb koruny. Vladislav II. (1471-1516) poprvé vypsal berni na války s Turkem a tato berně byla v 16. a 17. století nejčastěji vypisovanou berní vůbec (nejstarší doložená je z roku 1502, berní seznam se bohužel nedochoval). Postupem času se interval výběru berní zkracuje až na každoroční, výjimečně dochází k výběru dvou berní za rok (1523 – na Turka a na královský dvůr – zachována registra Bechyňského kraje) a roku 1595 i k měsíční dani s půlročním trváním. Nízkou efektivitu výběru řeší královský úřad vedle zvyšování rozmanitosti vypsaných berní (tradiční berni z majetku/pozemku rozšiřuje berně „z hlavy“, domu, komínů a poddaných, ale i berně „po stavech“ - konkrétně „dědinická“ se vztahovala na svobodníky) i pečlivějším přístupem k evidenci, přičemž vzniklý registr svobodníků a jejich majetku z roku 1557 (víceméně shodný s registrem 1550) se s úpravami používal další minimálně půlstoletí a je také po roce 1614 základem svobodnických knih. V roce 1586 spatřila světlo světa berně s povahou dnešní nepřímé (spotřební) daně, totiž berně z prodaného obilí a mléčných produktů. Později přibývá i berně z vína a sladkého pití (piva) či mlýnského kola.

Svobodníci jsou držitelé slušných nemovitostí, takže jejich odvody jsou srovnatelné s duchovenstvem či rytíři, někdy dokonce i vyšší. V důsledku je pro ně jako třídu placení takových berní likvidační natolik, že se jim cíleně vyhýbají a z důvodu přespřílišné zátěže se i přikázání, upadnutí do poddanství, nebo rovnou prodej majetku šlechtici ukazují z pohledu samotného přežití jako ta lepší varianta. Vedle toho, jak kritizuje i Pavel Stránský ze Záp v Respublica Bojema (1634), šlechta přichází ke svobodnickým majetkům intrikami, nátlakem a vyloženými podvody. Na prudký pokles stavu svobodníků z tisíce na sotva pár set reaguje roku 1572 Maxmilián II. (1564–1576), když se po prošetření situace dozvídá o podléhání tlaku šlechty, která svobodný majetek spojuje se svým dominiem. Řešení Maxmiliánovo, později (1617) potvrzené císařem Matyášem (1611–19), jež má pomocí reversu udržet svobodné statky ve svém původním statusu se všemi povinnostmi, a které vynucuje relaci před zemským soudem při koupi svobodství (i šlechticem), však přináší kýžený efekt až později.

Úřady mají snahu v zájmu berňové efektivity seznamy zpřesňovat, přestože v reálu vládne trvalý nepořádek a vlastnictví se mění nepodchyceně, zejména děděním či intrikami šlechty. V soupisu z roku 1615 je patrný úbytek počtu svobodníků oproti stavu z roku 1550 sotva na polovinu.

Povinnost zemských služeb a vojenská povinnost

Od raných dob existovaly dvě zemské služby, kterými byli povinni všichni obyvatelé bez rozdílu – robotní a vojenská. Zemskou hotovost však bylo povoleno nasadit jen se souhlasem zemského sněmu, který povoloval i berni na její vydržování. Ze zemské roboty se po husitských válkách podařilo vyvléknout nejen šlechtě, ale i duchovenstvu. Šlechta navíc dosáhla už ve 13. - 14. století vyvázání i svých poddaných z této povinnosti, čímž a (nejen) díky tomu si je úplně přivlastní. Svobodníci opět nemají žádnou mocenskou páku k dosažení svého vyvázání, takže jim povinnost zemských služeb přetrvává, a to konkrétně, na rozkaz krále, doprovázet vlastními vozy a potahy sebrané vojsko, obstarávat přepravu válečných potřeb (od těžkých děl po proviant) a dodávat potřebnou přípřež. Při mohutných mobilizacích na Turka na přelomu 16. a 17. století, kvůli kterým se svážely zbraně, střelivo a děla z celé země do Znojma, jsou za tyto služby pro jejich přílišný rozsah dokonce placeni, nicméně obvykle byla tato povinnost vázaná krajově a byla samozřejmě čistým nákladem svobodníků samotných. To pak vede k jejich neúspěšné snaze se služby zbavit, přičemž ale král si na druhé straně zase uvědomuje, že mu užití svobodníků zlevňuje pohyb a vydržování vojska v čase častých válek, takže naopak od 17. století nechává důsledněji hlídat počty svobodníků a plnění jejich povinností. Jako skoro z každé služby se dalo i z této povinnosti v pozdějších dobách vyplatit úrokem. Samotná povinnost potahů a přípřeží se pak postupně vytrácí s modernizací vojska v 18. století. Od služby vozem – nápravou – je dle Müllera odvozen Twrdeho chybný význam označení „nápravník“.
Některé zdroje v seznamu povinností uvádějí i službu králi při honech a obecnou službu králi s koňmi a vozy. Důkazem je nařízení svobodníkům k převozu královského obilí z Třeboně do Prahy z roku 1637.

Jak již bylo zmíněno, v 16. století rapidně klesá počet svobodníků, ale potřeby panovníka co do jejich služeb nikoli. I to je faktorem pro změnu politiky vládce ve směru ke svobodníkům a vynucování si svobodnických služeb reversem i od šlechticů i poddaných, kteří nabyli svobodnický majetek. Takový poddaný pak robotoval dvojmo – pro vrchnost svoji a pro zeměpána.

Povinnost odvodu na vojnu byla opět odvislá od majetku. Podle jeho rozsahu bylo svobodství povinno vypravit do pole jednoho pěšího nebo jednoho jízdného. Pokud rozsahem majetku nedosahovalo svobodství kvóty ani na jednoho pěšího, spojila se dvě a více a společnými silami svého zástupce dodala.

V některých pramenech se dá dohledat výskyt svobodníků jak v jádru armády Jiříka z Poděbrad, tak i v roce 1618 při stavovském povstání, kde jsou bechyňští svobodníci, ozbrojeni dlouhými ručnicemi, ve výpravě stavovského vojska (což také mnohým později zrovna neprospělo). V dalších dobách se již vojensky nepřipomínají, ale služba přípřeže trvá i v dobách následujících.

Zdroje
Müller, Václav. Svobodníci. Praha: Nákl. kr. české společnosti nauk, 1905. Dostupné online.
Roth, Jindřich - Mikušovic, Karel. K dějinám svobodníků. Kraj kalicha: sborník okresu táborského, milevského a sedlčanského, roč. 6, č. 8, s. 107-110. (získáno s laskavou pomocí Karla Vošty)
Teplý, František. Zánik královských svobodníků. In Věstník Československé zemědělského muzea 4/1938. Praha: Československé zemědělské museum v Praze, 1938. s. 181-185.
Pakosta, Ferdinand. Povinnost přípřeže a svobodníci kraje Bechyňského roku 1627. In Jihočeský kraj: měsíčník věnovaný studiu jihočeské otázky, roč. 2, č. 6-7. Tábor: Vojtěch Šafránek, 1911. s. 232-238.