Dějiny neznámého svobodnického dvora v Břežanech II
Nezřídka kdy se v archivních pramenech můžeme setkat s označením „svobodnický dvůr“. V raném novověku se jednalo zpravidla o poplužní dvory s příslušenstvím, polnostmi, lukami a lesy, které bývaly vkládány do zemských desek a později do zvláštních knih1). Jeho držitelé – svobodníci, svobodní sedláci – tvořili nepočetnou samostatnou skupinu právní i sociální vrstvy na okraji feudální společnosti. Skupinu, která na rozdíl od držitelů hamfestních výsad nepodléhala vrchnosti, ale přímo králi a úřadu královského prokurátora2). V pohusitském období (pol. 15. století) tvořili vysoké procento svobodníků potomci středověkých nápravníků a venkovských svobodných rychtářů. Během 16. století někteří z potomků svobodných rychtářů na Českobrodsku dosáhli v kariéře až k nobilitaci – povýšení do (nižšího) šlechtického stavu.3) Právní vztah „svobodství“ můžeme vnímat jako vývojový stupeň samostatné majetkové držby královských nemovitostí, udílených drobné šlechtě či poddanskému obyvatelstvu za zásluhy a věrné služby v manství, a to v souvislosti s propuštěním z poddanství (osobní a majetková svoboda). Svobodníci se určitým způsobem služebně zavazovali vůči královské kanceláři. K základní povinnosti patřilo placení zemských daní (berně) a vykonávání naturálních zemských služeb (dodávání potahů a přípřeží ve vojenských záležitostech). Dvory svobodníků bývaly osvobozeny od platebních a robotních povinností k vrchnostenské kanceláři příslušného panství, na kterém ležely. K právům svobodníka patřila obdobná privilegia, jakých požívala drobná šlechta – vedle svobody náboženství a volného pohybu směli svobodníci držet vlastní poddané, právo využívat honby, čižby (myslivosti) a rybolovu, směli vyjíždět koňmo na trhy, případně jim bylo dovoleno podnikat – provozovat při svobodném dvoru menší živnost (krčmu, vinopalnu). Na rozdíl od drobné šlechty však svobodníci nedisponovali politickým právem – nebyli zastoupeni na zemském sněmu.
Předmětem této práce je snaha o zmapování neznámého svobodnického dvora v Břežanech4) na Českobrodsku, představujícího v letech 1605–1667 jediný dvůr svého druhu na škvoreckém panství. Dosavadní nezájem o břežanské svobodníky můžeme odůvodnit nejednoznačným vnímáním dvora v kategorii svobodných dvorů. Dvůr totiž evidovala berní rula jako poddanský, který měla logicky spravovat vrchnostenská správa panství – tedy v případě, pokud by se dochovaly purkrechtní knihy nebo urbáře5). Teprve nalezený přípis ze 30. září 1701, uložený ve fondu Finanční prokuratury, vnáší do problematiky určení kategorie dvora nové světlo. Jím královský prokurátor žádá knížete Jana Adama Ondřeje z Lichtenštejnu, aby „svobodnický“ dvůr v Břežanech, který v roce 1667 koupil jeho otec Karel Eusebius, vložil do svobodnických knih6). Nosným zdrojem této práce se stane bezpochyby první svazek svobodnické knihy, edičně zhodnocený ve studii Jaroslava Holeyšovského, který se nejen na příkladu Břežan pokoušel určit jednotlivé písaře tohoto nevydaného archivního pramene7). Okrajově se břežanským dvorem a konečnou fází jeho existence zabývá pouze kvalitní práce Vojtěcha Losenického a Jaroslava Honce8). Za účelem pochopení historické geneze se studie zaměří i na chronologické zhodnocení jeho jednotlivých držitelů – nápravníků a svobodníků – osob bez šlechtického původu a členů chudnoucí šlechty.
Dvůr stával v místech dnešního domu čp. 58, původně v prostoru selské usedlosti čp. 26, ležící v jihozápadním rohu návsi škvorecké9) části Břežan. Usedlost nazývala purkrechtní kniha obce Břežany z roku 1706 „Ottovským dvorem“10), což ukazuje na jméno poslední držitelky – Kateřiny Ludmily Braheové rozené Kapříkové z Lesonic, vdovy po Ottovi Tycho Brahe. Ve starších pramenech se lze setkat s označením „Šlechtovský dvůr“, odkazujícím na jednoho z předchozích držitelů – Burjana Šlechtu ze Všehrd a jeho manželku Annu Šlechtovou rozenou Habartickou z Habartic.
Nejbližší svobodné dvory v okolí se nacházely v obci Přistoupim11) na panství Kostelec nad Černými lesy a v Černíkách na panství Kounice. Geograficky nejblíže s tímto dvorem sousedily hamfestní dvory v Černíkách12) a Vyšehořovicích13) na panství Kounice a v Limuzích14) na panství Škvorec.
Nejstarší dějiny břežanského dvora se podařilo dohledat v císařském nařízení ze dne 17. ledna 1605, v němž císař Rudolf II. přikázal krajským hejtmanům „učiniti z každého poznamenání registřík osob aneb oněch svobodníkův, na něž se ptáno býti jmá“. Vznikl tak soupis svobodníků, nápravníků, dědiníků a svobodných rychtářů na komorních panstvích v království platný k uvedenému datu15). V soupisu se mezi svobodnými lidmi z Kouřimského kraje uvádí „Václav nápravník v Břežanech“, jehož patrně můžeme i přes nejednoznačnost stručné informace ztotožnit s nejstarším známým držitelem nápravnického dvora.
Daleko určitější zprávy nám poskytují svobodnické knihy. Královská prokuratura 2. dubna 1612 císařskému rychtáři v Českém Brodě Václavovi Hylsovi z Goldberku a na Dehtárech, primátorovi Melicharovi Daníkovi z Ostrova a Kočic a radnímu Řehořovi Plachtovi udělila svolení k zajištění prodeje nápravnického dvora v Břežanech, který „od vojáků nejednou pohuben a na svršcích hospodářských i jinak spuštěn jest“, po zemřelém nápravníkovi Zikmundovi Habartickém z Habartic16).
Habartičtí z Habartic patřili k vladycké rodině, jejíhož zakladatele Jana obdařil Vladislav II. Jagelonský roku 1499 predikátem a erbem – bílého šikmého břevna na červeném štítě. Zikmund Habartický jako nejmladší potomek Václava Habartického a Kateřiny ze Slavic pocházel ze čtyř sourozenců17). Zikmund prožil dětství v Mladé Boleslavi, kde rodiče drželi dům se dvorem, který roku 1602 prodali Václavovi staršímu Rodovskému z Hustířan18). Kolem roku 1600 se Zikmund oženil s Annou Šlechtovou ze Všehrd19).
K prodeji břežanského dvora došlo 5. července 1612. Po Zikmundovi Habartickém se stal držitelem dvora jeho švagr, urozený pán Burjan Šlechta ze Všehrd, císařský výběrčí posudného v Boleslavském kraji, s manželkou Annou Šlechtovou z Habartic, který za něj při podpisu smlouvy složil 1 600 kop míšeňských grošů v hotovosti. Kupní smlouva zmiňuje nemovitost jako „dvůr svobodný (na stavení však i rolích hrubě zpustlý) s místem přede dvorem jakž dýlka stavení dvoru jest až k cestě obecné, též s štěpnicí při něm ležící a s zahradou pro vaření při též štěpnici, též s rolími (jichž se za 3 lány počítá) s osením na zimu osetým (nebo jarní setí Pan Šlechta z svého nákladu sobě osil) i s jinými rolími neosetými, lukami, palouky, vrbinami, vodotočinami, pastvinami, průhony a cestami svobodnými“. Ze zaplacených peněz mělo být pozůstalé vdově Anně Habartické ze Všehrd vyplaceno 500 kop míšeňských grošů věna, jakmile se s novým manželem Janem Kolaciusem z Poňatovic vystěhuje ze dvora a předá pozůstalého syna Jana Habartického do opatrovnictví Anně Šlechtové z Habartic a Hedvice Linhartové z Habartic. Zbývající část kupní ceny měla pokrýt veškeré dluhy, „poněvadž pro dluhy a závady týž dvůr jest prodán“20).
Burjan Šlechta ze Všehrd pocházel z českého vladyckého rodu s erbem poloviny šedivého vlka s červeným jazykem vyskakujícího ze zlatého oblaku na červeném štítu. Pocházel ze tří sourozenců, poprvé je připomínán roku 1586 jako nezletilý21). Oženil se s Annou Habartickou z Habartic, s níž jako pražský měšťan 13. května 1594 za 550 kop českých grošů koupil od Zuzany Gerardové nárožní dům na Starém Městě pražském (U černého orla, Kaprova ul. čp. 52)22). Roku 1600 koupil další dům v Mladé Boleslavi, kde působil ve funkci císařského výběrčího posudného (1600–1615)23). Společně se sourozenci Jindřichem a Annou uzavřel roku 1600 smlouvu s Kryštofem Budovcem o pozůstalost po Adamovi Žibřidovi z Velechova. Po tomtéž Kryštofovi dne 4. června 1602 zdědil poměrně vysokou částku 1 000 kop míšeňských grošů24). Neměl to jako výběrčí posudného jednoduché. Tak např. 19. prosince 1605 si stěžoval České komoře na překážky, které mu kladla městská rada v Mladé Boleslavi při převozu posudného do Prahy. I přesto, že si Burjan pro převoz peněz domluvil a na vlastní náklad zaplatil vůz s koňmi a kočím – ač mělo tyto výlohy hradit město – purkmistr vždy vypravení fůry zakázal. Jednání si Burjan vysvětloval jako důsledek toho, že měšťanům netrpěl nepřiměřené praktiky při vaření piva25). Roku 1612 se Burjan zúčastnil spolku předních pánů strany podobojí, zástupců Pražské univerzity a českých stavů, jimž císař Rudolf II. majestátem svěřil správu konzistoře s univerzitou a s nimiž 7. března 1612 podepsal smlouvu o opravách Betlémské kaple a právu k dosazování utrakvistického kazatele. Zároveň se spolek mistrům univerzity zavázal platit každoročně 100 kop míšeňských grošů na podporu výuky studentů. Smlouvu zpečetil i Burjanův švagr Adam Linhart z Najenperka a na Přistoupimi26). Nedlouho po stavovském povstání rozeslali direktoři radě české komory 26. června 1619 nařízení, aby na královských panstvích z obavy lidových nepokojů zprostili úřadu katolické hejtmany a dosadili utrakvisty. Na místo dosavadního hejtmana kolínského panství Jana Cellera z Rosenthalu byl dosazen Burjan27), který ale na tomto postu nezůstal dlouho a již v letech 1620–1621 působil v úřadu hejtmana na panství Český Dub28). Zajímavé je, že se Burjan i přes své „účastenství ve vzpouře“ vyhnul pokutě pobělohorské konfiskační komise, která ho zprostila sankcí. Mezitím bezpochyby z náboženských důvodů pozvolna přetrhával vazby na další pobyt v Čechách. Nejprve 29. května 1628 prodal břežanský dvůr za 1 000 říšských tolarů Sibyle Dorotě Rhetiové29) a 1. prosince 1628 došlo i na prodej pražského domu císařskému radovi Matesovi Augustinovi Lejskýmu z Rozenpachu za 600 zlatých30). Před tím než emigroval roku 1629 do saského města Freiberk, zavázal se při komissi tractationis de pio opere za udělenou milost složit 278 zlatých 15 krejcarů na collegium nobilium u sv. Jakuba v Praze31).
Břežanský dvůr se dostal 29. května 1628 do rukou nového uživatele – Sibyly Doroty Rhetiové. Získala jej „s místem přede dvorem, jakž dýlka stavení dvoru jest až k cestě obecní, s chalupou pro podruhy za vsí blíž cesty Chroustoklatské ležící, s štěpnicí při dvoře a zahradou pro vaření, při též štěpnici s rolími, jichž se za tři lány počítá“. Za dvůr ihned při podpisu smlouvy složila 900 říšských tolarů v hotovosti a zbývajících 100 tolarů měla splatit do 3 let a 18 týdnů. Dožádanými svědky prodeje se stali urození rytíři Tobiáš Kochánek z Kochánku a Jan Kolacius jinak Holý z Poňatovic, oba usedlí na poplužních dvorech v sousedních Tuklatech32).
Sibyla Dorota Rhetiová rozená Englmajerová z Aichberku pocházela ze tří sourozenců. Provdala za Filipa Augustýna Rhetia z Mornsteinu, s nímž měla syna Tomáše Rhetia33). Její sestra Markéta Alžběta Vartenberková z Klosu rozená Holderferová získala 11. ledna 1622 od Johany Gryspekové na Vlašském (Malostranském) náměstí v Praze dům [čp. 185/186]. Po Johanině smrti tento dům zdědili 4. ledna 1631 Sibyla Dorota Rhetiová a Filip Jakub Englmajer, jehož Sibyla vyplatila34). Po její smrti zdědil na základě Rhetiova pořízení pražský dům Tomáš Rhetius a „šlechtovský“ dvůr v Břežanech Filip Jakub Englmajer z Aichberku35).
Ze sporých zpráv o Filipovi víme, že díky sňatku žil krátký čas na poddanském dvoře v Hlízově u Kutné Hory. Zde se po roce 1631 oženil s dvojitou vdovou Esterou Pagajovou rozenou Skalskou z Dubu36), která měla na Hlízově uloženo poměrně vysoké věno 6 000 kop míšeňských grošů. Dalších 6 150 kop měla pojištěno jistinou, zanechanou dceři ze druhého manželství Alžbětě Pagajové. Po smrti Estery byl Hlízov svěřen do správy Adama Rotleba ze Žaboklik a jeho manželky Žofie Rotlebové rozené Skalské z Dubu, sestry Estery Englmajerové. Filip Jakub Englmajer však na Esteřina prvního manžela Jindřicha Šatného z Olivetu a na Hlízově (†1620 v bitvě na Bílé hoře) roku 1636 prozradil, že bojoval ve stavovském vojsku proti císaři Ferdinandovi II. Po tomto udání došlo ještě toho roku ke konfiskaci Hlízova císařskou komorou37).
Filip Jakub se rozhodl 16. října 1633 obratem po zemřelé sestře zděděný dvůr v Břežanech „na staveních však i rolích hrubě spustlý“ prodat. Se souhlasem kanceláře královského prokurátora měli prodej zajistit úředník při zemských deskách Karel Hložek z Žampachu a na Šestajovicích a hejtman škvoreckého panství a majitel hamfestního dvora v Limuzích Albrecht Helebrant Lukavský z Lukavice. Dvůr byl prodán důchodnímu písaři škvoreckého panství Matoušovi Vranovskému z Rotenfelsu za 1 500 zlatých, a to tím způsobem, že při podpisu smlouvy složil Matouš hotově 466 zlatých 40 krejcarů. Druhou část závdavku ve výši 116 zlatých 40 krejcarů přislíbil dodat k termínu sv. Havla roku 1634 a zbývající část kupní ceny ve výši 916 zlatých 40 krejcarů měl splácet každoročně po 50 zlatých38). Na základě oboustranně potvrzeného inventáře zanechal Filip novému držiteli na dvoře 80 korců39) žita, 9 korců pšenice, 3 mandele prosa, 3 klisny, 4 krávy, vůz, 3 pluhy (dva železné, jeden bosý), jedny nabité brány, 5 polovin stolů, almaru, 2 postele, lavice a „všechno což hřebíkem přibito jest“40).
Englmajerova a Vranovského papírové pečeti z kupní smlouvy 1633 (zdroj: NA Praha, fond SM W 361-1)
Osobu Matouše Vranovského z Rotenfelsu můžeme ztotožnit s osobou důchodního písaře škvoreckého panství Matoušem Trnkou, jehož takto vzpomíná majitelka poddanského dvora v Limuzích [čp. 18] Žofie Nyklásková z Kochánku v dopise české komoře z konce roku 163441). Pocházel z pěti bratří42) a na pečeti užíval symbol ptáka (vrány), stojícího na skále (patrně narážka na predikát z Rottenfelsu = z červené skály) s věncem v pozdvihnutém pařátu. V klenotu měl složené orlí křídlo, dělené kosmým břevnem s věncem43). Jeho povýšení do rytířského stavu zřejmě vyplývá z palatinátního práva knížete Karla Eusebia z Lichtenštejnu, který takto nobilitoval i další své věrné služebníky bez šlechtického původu44). Po rodičích Matouš zdědil „Trnkovský“ dům na Koňském trhu na Novém Městě pražském (Václavské náměstí)45). Po sasko-švédském vpádu v létě 1634 a řádění nepřátelských vojsk „nemoha jak na Škvorci tak ani v svým dvorci v Břežanech pro soldatesku, která právě takto rok v království Českém na wintrquartýru zůstávala“, se Matouš z obavy o svůj život uchýlil s čeládkou, hovězím a koňským dobytkem do novoměstského domu hejtmana slánského panství Eliáše Erasma Udvarhelyho z Křížovic (Vodičkova ulice) a zde přebýval přes 16 týdnů46).
Matouš držitelem dvora dlouho nezůstal, na začátku prosince roku 1634 se stal obětí vraždy, jak líčí přítel Eliáš Erasmus „tu nešťastnou příhodou, jedouc z měst pražských na Škvorec, od zběři sedlské zamordován jest, což zvěděvše já o tom, že týž Vranovský zamordován a v poli zakopán byl, jej zase asi po třech dnech vykopati, do měst pražských přivésti a poctivě při kostele sv. Velikého Štěpána vedle rodičů jeho jakž na křesťana náleží, pohřbíti dal“. Pohřeb se všemi poctami se konal 3. prosince 1634 a výlohy činily 76 zlatých 10 krejcarů. Trnkovského domu se na základě odúmrtního práva (nepřihlášení dědiců) urychleně zmocnil novoměstský rychtář Michal Ritteršic z Rittersfeldu47) a zálusk měl i na svobodný dvůr v Břežanech. Mezitím prokurátor české komory Rafael Mnišovský 15. ledna 1635 nařídil rychtáři pořídit ocenění pozůstalosti, vyhledat žijící dědice a věřitele. Do řízení se pochopitelně vložil i rytmistr Filip Jakub Englmajer z Aichberku jako oprávněný ve věci zvodu nedoplaceného břežanského dvora. Matouš totiž před smrtí stihl z trhové ceny 1 500 zlatých zavdat jen 466 zlatých 40 krejcarů a 50 zlatých o termínu sv. Havla 1634.
Trnkovský dům, v němž zůstaly troje šaty a 4 pláště, měl hodnotu 725 kop míšeňských grošů a vycházel z něho roční nájem 130 kop. Z poznámky české komory ze dne 22. ledna 1635 víme, že na svobodném dvoře byla uložena královská jistina 500 kop. Při soupisu movitého majetku dvora byly zjištěny: 4 klisny, nemocná klisna, tažný vůz, 6 dojných krav, nemocná kráva, 2 roční hříbata, 2 kopy napařeného chleba, 2 věrtele řezné mouky, korec a 2 věrtele pěkné pšenice, korec zadní pšenice, ½ věrtele semence, ½ věrtele prosa, 2 sudy od bílého piva plné řezných otrub, korec a 2 věrtele žita ve 2 pytlích, prostice soli, madrace, peřina, houně, 2 šle, 2 líšně, sedlo, měděný hrnec do kamen, 5 řičic, čep, 2 vějící lopaty, lopata na klíh, postel pod nebesy, 2 stoly, putna, věrtel, půlčtvrtec, čtvrtčtvrtec, šestnáctina čtvrtce, 2 plužní železa s krojidly a pluhy a 2 visuté zámky.
Dluhy Matouše Vranovského dosáhly 344 zlatých 11 krejcarů. Mezi věřitele se po čeledi48) hlásila z poddanského dvora v Limuzích [čp. 18] Žofie Nyklásková z Kochánku „sirá vdova, skrze soldáty na statečku mém zahubena a na nejvejš schuzena“, která na podzim 1634 zapůjčila Matoušovi 7 korců žita. Naproti tomu hejtman škvoreckého panství a Matoušův nadřízený Albrecht Helebrant Lukavský částku 38 zlatých 5 krejcarů vůbec nevymáhal. Jedním z dalších věřitelů byl novoměstský malíř Václav Telátko ze slovanského kláštera na Zderaze, který Matoušovi mimo peníze a služby zapůjčil 92 ½ korce řezanky pro dobytek na svobodný dvůr v ceně 23 zlatých 7 krejcarů. Radní sepsali 29. prosince 1634 v Telátkově domě další Matoušův majetek49).
Nedoplacený svobodný dvůr přešel na základě zvodového práva zpět na Filipa Jakuba Englmajera z Aichberku, který „dvůr svůj svobodný s místem předně dvorem, jakž dýlka dvorů stavení jest, až k cestě obecní, s chalupou pro podruhy ze vsi blíž cesty Chrostoklatské ležící, s štěpnicemi, rolmi, jichž se za tři lány počítá, lukami, palouky, vrbinami, vodotočinami, pastvami, průhony a cestami svobodnými“ hodlal znovu prodat. Novou držitelkou se stala 23. srpna 1635 Marie Alžběta Filnová rozená z Kliksu, a to za stejnou částku, tj. 1 500 zlatých, jako při předchozím prodeji. Marie Alžběta při podpisu a zpečetění smlouvy ihned složila 700 zlatých s tím, že zbývajících 800 zlatých splatí ve dvou následujících letech50). Marii Alžbětě se ale podařilo kupní cenu doplatit daleko dříve, a to již 21. ledna 1636, kdy ji Filip Jakub Englmajer vydal v Břežanech kvitanci o splacení. V potvrzení se poukazuje také na skutečnost, že Filip Jakub držel v Břežanech mimo „šlechtovský“ dvůr ještě další dva poddanské dvory, které taktéž Marii Alžbětě prodal51). Naposledy se císařský rytmistr Filip Jakub Englmajer připomíná 5. července 1662, kdy svědčil o rytířském původu a činech přítele Jana Filipa Rehna za účelem jeho povýšení do panského stavu52).
Kliksové z Kliksu pocházeli z Lužice, na erbu užívali hnědou ostrev (osekanou větev) se čtyřmi listy přirozené barvy na červeném štítu53). Dvůr zdědila dcera Marie Alžběty Marie Veronika Filnová, provdaná roku 1652 za urozeného a statečného rytíře Jana Ondřeje Kotvice z Kotvic, který ji nechal 6. září 1652 zapsat jako dědičku svobodného dvora v Břežanech54). Následujícího roku (1653) Marie Veronika Kotvicová odprodala dvůr ve Mstěticích proboštovi staroboleslavské kapituly Rudolfovi Maxmiliánovi Roderovi. Marie Veronika však náhle onemocněla, a tak ve svém domě „v Růžené ulici“ na Novém Městě pražském sepsala 4. února 1655 poslední pořízení. Majetek sestávající ze „Šlechtovského“ svobodného dvora, „Floriánovského“ a „Koukolovského“ poddanského dvora v Břežanech a z domu na Novém Městě pražském [čp. 942], odkázala statečnému rytíři Janovi Ondřejovi Kotvicovi „jakožto mému nejmilejšímu manželu, pro jeho věrnou a nezměnitedlnou lásku a upřímnost, kterouž jest mně v prodloužilé nemocí mé nastalé prokazovati a ještě dáleji prokazovati hotov jest mně vždy, jak na upřímného manžela dle nejvyšší možnosti své opatrovati se vynasnažíce“55). Janův dvůr zanesli vizitační komisaři z neznámého důvodu mezi poddanskou evidenci Berní ruly, ačkoliv se stále jednalo o svobodný dvůr. Ze záznamu víme, že k němu patřilo 162 korců orných polí [46,6 ha], což by odpovídalo uváděné třílánové rozloze dvora56).
Jan Ondřej Kotvic pocházel z lužicko-slezské vladycké rodiny, která se roku 1609 skrze zakoupení v statek Varnsdorf zakořenila na území Českého království57). Po smrti první manželky Marie Veroniky Filnové se Jan Ondřej oženil s Alžbětou Eufrozinou Kapříkovou z Lesonic (1645–†1680), s níž měl dva syny, Jana Ottu a Rudolfa. Svobodný dvůr v Břežanech si podržel až do 29. července 1662, kdy ho prodal švagrové Kateřině Ludmile Braheové58).
Novou držitelkou svobodného dvora se stala 29. července 1662 urozená paní Kateřina Lidmila Braheová rozená Kapříková z Lesonic a na Tuchlovicích. Koupila dvůr „svobodný s místem přede dvorem jakž dýlka dvoru stavení jest až k cestě obecní a s chalupou pro podruhy v též vsi Břežanech blíž cesty Rostoklatské ležící, s štěpnicemi, rolmi, jichž se za tři lány počítá, lukami, palouky, vrbinami, vodotočinami, pastvinami, průhony, důhony a cestami svobodnými“ od svého švagra Jana Ondřeje Kotvice z Kotvic na Bělsku a Břežanech za 1 500 zlatých. Při uzavření kupní smlouvy ale nesložila žádné peníze a po dohodě s prodávajícím si splátky rozdělila na termíny sv. Havla 1662 a sv. Havla 1663 ve výši 1 000 a 500 zlatých. Kateřina celou částku 16. října 1663 splatila, o čemž svědčí Janova kvitance59).
Kapříkové z Lesonic se v novověku usadili ve východních Čechách u Hradce Králové. V erbu nosili na červeném štítě dva křížem přeložené meče přirozené barvy, směřující špicemi vzhůru, se zlatými rukojeťmi. Kateřina Lidmila Braheová se narodila kolem roku 1630 Janovi Jindřichovi staršímu Kapříkovi z Lesonic (1590–†1646) a Marii Magdaleně Zásmucké ze Zásmuk jako nejmladší dcera ze čtyř sourozenců60).
Kateřina Lidmila Kapříková (1630–†1680) se krátce po smrti staršího bratra Albrechta (1650) stala držitelkou věnného statku Těchlovice. Tou dobou se vdala za vrchního vachmistra Vrbnova kyrysnického pluku Ottu Tycho Brahe (*ca 1605–†1661), vnuka dánského hvězdáře a matematika Tycho Brahe (†1601), syna Tycho Brahe mladšího (1581–†2. září 1627) a matky Markéty Razické ze Vchynic, rozené Opltové z Fictum. Otto roku 1650 odešel z aktivní vojenské služby a usadil se s manželkou na Těchlovicích. Manželství zůstalo bezdětné, a to nikoli pro velký věkový rozdíl čtyřicetiletého vysloužilého důstojníka a venkovské 25 leté rytířské dcery. Za neplodnost zřejmě nesly vinu záchvaty padoucnice, kterými Kateřina trpěla v průběhu roku 1654 a kvůli nimž navštívila i poutní kostel ve Staré Boleslavi s modlitbami k obrazu Panny Marie. Záchvaty ustaly, ale otěhotnět se Kateřině nikdy nepodařilo. Po smrti Otty Tycho Brahe (†1661 v Těchlovicích, pochován v kostele sv. Bartoloměje v Libčicích) se ovdovělá Kateřina Lidmila rozhodla nezůstat v blízkosti svého bratra a bratrovraha Jiřího Jindřicha. Roku 1662 prodala Ferdinandu Bonaventurovi hraběti z Harrachu za 4 500 zlatých statek Těchlovice a 29. července t. r. za 1 500 zlatých zakoupila od svého švagra Jana Ondřeje Kotvice z Kotvic svobodný dvůr v Břežanech. Dědictví po Ottovi vyčíslené na 6 261 zlatých 44 krejcarů vypořádal úřad české komory tak, že Kateřina Lidmila měla namísto hotovosti odebrat 400 věder vína ze sklizně roku 1665, které měla mít uskladněny na zámku v Brandýse nad Labem do doby, než najde kupce61).
Jako majitelka břežanského svobodného dvora začala Kateřina Lidmila Braheová aktivně podnikat a obchodovat na úkor neprosperujícího břežanského dvora, což postupně vedlo k jejímu zadlužení a pauperizaci. Už 8. ledna 1664 zatížila dvůr dlužním úpisem na 400 zlatých Markéty Barbory Terezie Řečanské z Radova, od níž si vypůjčila v hotovosti 200 zlatých, za dalších 160 zlatých nakoupila 34 kamenů 8 liber vlny a 36 vah železa za 40 zlatých. Další dlužní úpis na sumu 500 zlatých vystavil 15. května 1665 královský komoří Václav Karel Čabelický ze Soutic na Skrýšově a Suchdole. Poslední dlužní úpis v hodnotě 300 zlatých vystavila 15. května 1666 Eva Trankvilová rozená Dejmová ze Stříteže, a to na nákup 200 strychů žita62). Kateřina tyto dluhy nedokázala včas splácet, čímž vystavila dvůr několikrát zvodové (exekuční) hrozbě.
Jediným východiskem mohl být jedině prodej, k němuž také 13. října 1667 došlo. Kupujícím se stal kníže Karel Eusebius z Lichtenštejnu, majitel panství Škvorec, Uhříněves a Kostelec nad Černými lesy. Prostřednictvím hejtmana škvoreckého panství Leopolda Lorence Leittera a hejtmana uhříněveského panství Jakuba Mořice Kolovratského byl dvůr od Kateřiny Lidmily Braheové odkoupen za 2 500 kop míšeňských grošů63). Kateřina tak 21. února 1668 zlikvidovala váznoucí pohledávky vůči svým věřitelkám a o týden později postoupila 500 zlatých z kupní smlouvy komorníkovi Čábelickému, splatných 29. září 1669 z důchodu škvoreckého panství64).
Z Břežan odešla do svého staroměstského domu, kde své služebné darovala 500 zlatých za její péči v období nemoci. Poslední léta svého života Kateřina Lidmila strávila zřejmě ve Vídni, kde také na počátku roku 1680 zemřela na mor65).
Koupí „Ottovského“ svobodného dvora došlo 13. října 1667 k připojení k vrchnostenské správě a jeho trvalému začlenění do souboru panství Škvorec knížete Karla Eusebia z Lichtenštejnu. Po nějakou dobu zůstal dvůr neobsazený, a to až do 12. února 1685, kdy z něho knížecí hospodářský rada Matyáš Ramiš utvořil poddanský dvůr: „dvůr Ottovský v Břežanech z jistých rozvažitedlných příčin docela cassírován a gruntem sedlským učiněn, při kterým se 24 kop záhoní rolí zanechalo, ostatní se k devaterovskému dvoru užívají, ourok svattojiřského má se z toho gruntu 5 kop 1 groš platiti, ourok svatohavelského 5 kop 29 grošů podle prošacování rychtáři a konšeli, k tomu nařízený k ruce a k mocnému užívání Janovi Soukupovi, za celý stavení, zahrady, louky, za vorných a zarostlých rolí vynachází se v summě 869 kop 50 grošů míšeňských“66). Rozloha třílánového [46,6 ha] dvora se zmenšila na 24 kop záhonů [40,9 ha]. Zbývající pozemky přidělila vrchnost k tzv. „Devaterovskému“ dvoru [čp. 7], odkoupenému 26. srpna 1669 knížetem Karlem Eusebiem z Lichtenštejnu za 800 zlatých od slovutného Tomáše Františka Devátého na svobodném dvoře v Černíkách, z něhož utvořil kníže panský dvůr67).
Erby držitelů svobodnického dvora v Břežanech
Svobodnický dvůr v Břežanech představuje jeden z mnoha příkladů pauperizace a nevyhnutelného zániku samostatného svobodného venkovského sídla. Pokud takový dvůr nepodporovala přidružená prosperující živnost, dvůr nedokázal dostatečně uživit rodinu drobného šlechtice, a ten v důsledku zadlužení nejenže rezignoval na držbu takové nemovitosti, rezignoval zpravidla i na společenský status šlechtictví odchodem do nejbližších měst (Praha, Český Brod)68). Svízelnou situaci zadlužení vyřešil v našem případě až největší konkurent a soused kníže z Lichtenštejnu, který nemovitosti svobodnického dvora i s dluhy odkoupil, nemovitost začlenil do poddanské vsi na panství Škvorec a utvořil z něho poddanskou usedlost, osazenou později hospodářem odvádějícím roboty a gruntovní peníze. Některé z pozemků svobodnického dvora vrchnost přidělila nově utvořenému režijnímu dvoru, který se zabýval především zemědělstvím a velkochovem hospodářského zvířectva.
Obdobný a mladší příklad pauperizace v naší oblasti můžeme sledovat i u hamfestního dvora v Limuzích, který roku 1735 nešlechtic a úředník sousedící vrchnosti po smrti své manželky prodal vévodkyni Marii Terezii Savojské rozené kněžně z Lichtenštejnu a stal se měšťanem v Nymburce69). Nemovitosti hamfestního dvora byly začleněny do poddanské vsi na panství Škvorec, vévodkyně z nich utvořila režijní panský dvůr a několikapatrovou obyvatelnou budovu uprostřed hamfestního dvora přestavěla na špýchar – sklad pro obilí.
Vlevo budova bývalého svobodnického dvora čp. 26 kolem roku 1925 (Archiv Miloslav Klicpera)
Napsal a ilustroval: Jan Psota
www.janpsota.cz
Tato recenzovaná studie byla publikována ve sborníku:
Studie a zprávy. Historický sborník pražského okolí. 7/1 (2019)
Poznámkový aparát
1) Pro účely svobodníků byly při úřadu zemských desek po roce 1615 zakládány samostatné knihy pro svobodníky – Svobodnické knihy (Národní archiv, Knihy svobodnické, Praha, dále NA, KSv). Svobodníky evidovaly také berní rejstříky.
2) Jaroslav VANIŠ, Svobodníci ve středních Čechách v letech 1550–1620, Praha 1971.
3) Příkladem jmenujme rody Dobřichovských z Dobřichova, Chotounských z Chotouně nebo Trojany z Bylan a Rossfeldu – vide: Vladimír Jakub MRVÍK, Nižší šlechta na Černokostelecku v období raného novověku, diplomová práce FF UK, Ústav českých dějin, Praha 2009.
4) Obec Břežany II leží 4,5 km severozápadně od Českého Brodu. Pro existenci stejnojmenné obce Břežany (u Plaňan) došlo po územněsprávním rozšíření okresu Kolín roku 1960 k rozšíření názvu o římskou II. Pro účely této studie užívám původní označení obce bez přidané číslovky.
5) Ve fondu Velkostatek Škvorec (Státní oblastní archiv v Praze, dále SOA Praha, Vs) jsou dochována purkrechtní registra pro jednotlivé obce panství až z roku 1706. Starší purkrechtní knihy, stejně jako urbář panství Škvorec z roku 1604, se nedochovaly.
6) NA, Česká finanční prokuratura, inv. č. 31/1506.
7) Jaroslav HOLEYŠOVSKÝ, Počátek svobodnických knih, Sborník archivních prací 8, 1958, č. 1, s. 90.
8) Vojtěch LOSENICKÝ – Jaroslav HONC, Rodové spříznění českých Kapříků – Lesonických, dánských Brahů a vestfálských Gansneb-Tengnaglů v letech 1460–1695, Zpravodaj České heraldické a genealogické společnosti, 1981, č. 1–2, s. 10–78.
9) Břežany II bývaly v novověku rozděleny na černokosteleckou a škvoreckou část, oddělenou Týnickým potokem. Vide: Jan PSOTA, Břežany II a jejich historie, Třebestovice 2016.
10) SOA Praha, Vs Škvorec, Purkrechtní registra obce Břežany, 1. díl, inv. č. 323, karton 225, fol. 157.
11) Další dva svobodné dvory se nacházely v Přistoupimi, první vznikl roku 1524 za Ludmily Chřestové provdané za svobodníka Víta Kubku a druhý Havla Jelínka připomínaný ve svobodnické knize poprvé roku 1552. NA, KSv, inv. č. 1, fol. H 8.
12) Hamfestní dvůr utvořil 3. září 1633 hrabě Jan Rudolf Trčka ze „dvora Zemanovského“, daroval ho za věrné služby svému komorníkovi Janu Menclovi.
13) Hamfestní dvůr utvořený roku 1650 z vypáleného Vavákovského dvora, koupeného Janem Pavlem Moricem z Moremberku s vedlejším Habartickým dvorem za 650 zl. Jan Pavel Moric byl 16 let poručíkem kyrysnického pluku hrabětě Jana Rudolfa Trčky.
14) Hamfestní dvůr utvořený roku 1607 Zikmundem Smiřickým ze Smiřic, darovaný za nespecifikované služby Arnoštovi Ichtricovi z Ichtric. Vide: Vladimír Jakub MRVÍK – Jan PSOTA ml., Neznámý hamfestní dvůr (čp. 5) v Limuzích – příspěvek k poznání sociálních a rodinných vazeb lokálních elit v raném novověku, Studie a zprávy. Historický sborník pražského okolí 5/2015 (2016), s. 148.
15) NA, Stará manipulace (dále SM), sign. F 42/76.
16) NA, KSv, inv. č. 1, fol. H 11–H 12. Zikmund Habartický z Habartic byl zřejmě posledním šlechticem, který dvůr skutečně fyzicky obýval. Ostatní držitele dvora zastupovali jmenovaní správci (šafáři), kteří zodpovídali za fungování hospodářství, čeleď a výnosy dvora.
17) Martin KOLÁŘ, Habartický z Habartic, in: Ottův slovník naučný (dále OSN) X., Praha 1896, s. 680. Nejstarší sestra Anna se provdala za Burjana Šlechtu ze Všehrd, mladší sestra Hedvika se provdala nejprve za majitele svobodného dvora [čp. 38] v Přistoupimi Fridricha z Vildenštejna (†1604). Poté, co Hedvika ovdověla, stala se poručnicí svého syna Fridricha mladšího z Vildenštejna i syna svého švagra Jana mladšího z Vildenštejna – právoplatných nezletilých dědiců chrástského dvora. 2. prosince 1604 se však poručenství vzdala ve prospěch Zikmunda, který o pouhý den později jménem svých svěřenců složil lenní přísahu Rudolfovi II., v zastoupení dvorského soudce Jana Jiřího ze Švamberka (NA, Desky dvorské, kn. č. 64, fol. 571. Vide: V. J. MRVÍK, Nižší šlechta na Černokostelecku, s. 61.). Podruhé se 24. dubna 1607 vdala za Adama Linharta z Najenperka (†1617), s nímž roku 1609 koupila za 950 kop českých grošů dvůr s mlýnem v Chrástu u Přistoupimi (SOA Praha, Vs Kostelec nad Černými lesy, gruntovní kniha Černokosteleckého panství, inv. č. 3143, fol. 51.). Po jeho smrti zdědila druhou polovinu chrástského dvora. Hedvika byla známa jako horlivá přívrženkyně Jednoty bratrské a to byl také důvod, proč roku 1627 emigrovala spolu se syny Adamem, Karlem a Vilémem Václavem z Čech do Saska. Ačkoliv ji konfiskační komise odsoudila ke ztrátě jmění, protože během povstání odváděla direktoriu daně, kontribuce a dokonce i vojáky do boje, byla společně s dalšími nekatolickými vdovami císařem omilostněna, protože tak údajně činila pod nátlakem stavů. Třetí Zikmundův sourozenec Jan Habartický mladší zemřel bez potomků. 18. července 1603 ho totiž Bohuslav Ostroměřský z Rokytníka před hospodou v moravských Hrubšicích u Ivančic kordem bodl natolik vážně, že o 11 dní později v Mikulově zemřel. Pozůstalí tři sourozenci pochopitelně Bohuslava žalovali u zemského soudu (NA, Desky zemské menší, kn. č. 122, N 21, a kn. č. 122, O 16).
18) M. KOLÁŘ, Habartický z Habartic, s. 680.
19) NA, Genealogická sbírka Dobřenského, inv. č. 1065.
20) NA, KSv, inv. č. 1, folio H 12–H 13.
21) NA, Genealogická sbírka Dobřenského, inv. č. 1065; Historický ústav AV ČR, Kartotéka Augusta Sedláčka (dále HÚ, KAS), KZ B08D_1219.
22) Josef TEIGE, Základy starého místopisu Pražského, II. díl, Praha 1915, s. 251.
23) NA, Genealogická sbírka Dobřenského, inv. č. 1065; HÚ, KAS, KZ B08D_1229.
24) NA, Desky zemské větší (dále DZv), kn. č. 131, fol. E 11.
25) České sněmy. Dostupné online.
26) Archiv Univerzity Karlovy v Praze, sign. I/94. Dostupné online: http://monasterium.net/mom/CZ-UKP/AUKP/sign_I%7C94/charter
27) Josef VÁVRA, Dějiny královského města Kolína nad Labem, Kolín 1888, s. 22.
28) HÚ, KAS, KZ B08D_1247.
29) NA, KSv, inv. č. 1, fol. H 13–H 15.
30) Josef TEIGE, Základy starého místopisu Pražského, II. díl, Praha 1915, s.. 251.; Václav LÍVA, Studie o Praze pobělohorské, Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy IX, 1935, s. 94.
31) August SEDLÁČEK, Šlechta ze Všehrd, in: OSN XXIV., Praha 1906, s. 667; Tomáš Václav BÍLEK, Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, I., Praha 1882, s. 595.
32) NA, KSv, inv. č. 1, fol. H 13–H 15. Tobiáš Kochánek z Kochánku držel roku 1621 poddanský dvůr v Tuklatech; Jan Kolacius (Holý) z Poňatovic a na Břežanech žil nejpozději od roku 1612 s podruhé provdanou Annou Habartickou rozenou Šlechtovou ze Všehrd v Tuklatech. S Tobiášem Kochánkem společně schvalovali roku 1621 inventář škvoreckého panství a připomínají se v Tuklatech ještě roku 1631 (NA, Archiv pražského arcibiskupství, inv. č. B 4/4). Roku 1652 žalovala Anna Kolaciusová ze Všehrd a v Břežanech bratra Václava Šlechtu ze Všehrd, který ji zadržoval 100 kop míšeňských grošů z podílu 600 kop za prodej domu po babičce Kateřině Štolmířské v Poděbradech (HÚ, KAS, KZ B08D_1263).
33) Studoval ve Španělsku (1675), kde se stal mistrem teologie. Po návratu do Čech působil nejprve jako řádový dominikán u sv. Jiljí na Starém Městě pražském. Po odchodu provinciála Pauluse Christallingera ze zdravotních důvodů se stal v letech 1679–1680 a krátce 1682 provinciálem řádu Tomáš Retius.
34) Josef TEIGE, Praha. Popis města. Malá Strana, in: OSN XX., Praha 1903, s. 415; V. LÍVA, Studie o Praze pobělohorské, s. 297.
35) JUDr. Štěpán Englmajer (ca 1537–1605) z Dolních Rakous, člen královské rady, obdržel šlechtictví roku 1577 od Rudolfa II. ve Vídni; 19. března 1582 mu byl ve Vídni vydaným diplomem polepšen znak; od 25. srpna 1596–1605 zastával úřad bamberského rady; 3. října 1601 byl jako císařský rada obdarován predikátem „von Aichberg“. Jeho syn doktor práv (JUDr.) Štěpán Englmajer mladší za života otce také působil v úřadech císařského dvora. V roce 1610 vystupuje jako poručník mladších sourozenců (více k tomu: Haus-, Hof- und Staatsarchiv, oddělení Akten des Kaiserlichen Reichshofrats, fond Alte prager Akten). Za informace děkuji PhDr. Vladimíru J. Mrvíkovi, PhD.
36) Estera Skalská z Dubu se provdala roku 1619 za Jindřicha Šatného z Olivetu (†8. listopadu 1620) s nímž měla syna Karla Kunatu Šatného z Olivetu (*11. července 1620). Podruhé se provdala před rokem 1624 za Jana Ludvíka Pagaje (Pagge). Roku 1620 prodala ves Kralovice (dnes Praha-Kralovice) a dvůr v Babicích (okr. Praha-východ). Vide: HÚ, KAS, KZ B07C_1139.
37) T. V. BÍLEK, Dějiny konfiskací, I., s. 585; Antonín Josef ZAVADIL, Kutnohorsko slovem i obrazem II. Místopis okresního hejtmanství, I. část – Soudní okres Kutnohorský, Kutná Hora 1912, s. 144.
38) NA, KSv, inv. č. 1, fol. H 15–H 16. Matouš Vranovský z Rotenfelsu by svobodný dvůr splácel 19 let od podpisu smlouvy.
39) Korec byla plošná i objemová jednotka: 1 korec = 4 věrtelům, pro sypané obilí se 1 korec = 93 litrům zrna.
40) NA, SM, inv. č. 4144, W 361/1.
41) NA, SM, inv. č. 4144, W 361/1. Nezodpovězenou otázkou zůstává, jak je Matouš Trnka–Vranovský spřízněn s osobou důchodního písaře škvoreckého panství Matějem (!) Trnkou, připomínaným na postu škvoreckého důchodního písaře roku 1630; vide: Václav SCHULZ, Listář kolleje Jesuitské u sv. Klimenta na Starém Městě pražském z let 1628–1632, Praha 1899, s. 45. V úvahu připadá možnost, že v písemnostech Jesuitské koleje došlo k nechtěnému zkomolení Matoušova křestního jména.
42) Nejstarší bratr Vít Duchkovic (ze vsi Vranovic) se oženil s Rejnou Buškovou, sestrou novoměstského měšťana a kováře Jana Procházky. Druhý bratr Jan Václav, zvaný Křížek, býval staroměstským měšťanem a měl dceru Annu Marii. Třetí bratr Valentin žil ve městě Radonicích. Čtvrtý bratr Kryštof zemřel ve službách císařského vojska.
43) Shodné erbovní figury užíval Jakub Ficin z Rotenfelsu (1611–1619). Vide: Josef PILNÁČEK, České památky v rodinném archivu rakouských hrabat Fünfkirchenů, Časopis rodopisné společnosti Československé I, 1929, s. 126. Pečeť Matouše Vranovského z Rotenfelsu je dochována v originálu smlouvy o svobodný dvůr s Filipem Jakubem Englmajerem z Aichberku z 16. října 1633 – NA, SM, inv. č. 4144, W 361/1.
44) Vladimír Jakub MRVÍK, Lichtenštejnské palatináty a erbovní listiny, Heraldika a genealogie 2007, č. 1–2, s. 5; Právo palatinátu získal 30. března 1607 od císaře Rudolfa II. Karel I. z Lichtenštejnu. Jako příklad uveďme nobilitaci Leopolda Vavřince Leitera s predikátem z Tannenberka (=Jedlové hory) palatinátem ze dne 12. 6. 1662.
45) V tomto domě byl na základě císařského nařízení nucen od roku 1632 ubytovat a vyživovat dva vojáky z regimentu hraběte Maxmiliána z Valdštejna. Roku 1634 přibyl jeden kaprál a ve dnech 10.–15. května se v domě ubytovalo 14 vojáků a 14 koní.
46) NA, SM, inv. č. 4144, W 361/1.
47) Trnkův dům na Koňském trhu těsně sousedil s jeho vlastním domem a proto lze odůvodnit Ritteršicův zvýšený zájem o nemovitost Matouše Vranovského. Na dům si činila nároky Matoušova neteř Anna Marie Vranovská, která ještě 25. července 1638 prokazovala České komoře pokrevní příbuznost.
48) Dlužil např. svému písaři Hansovi Naymonovi na Škvorci, který Matoušovi „cedule řezané a registra důchodní sepisoval“ a dalším úředníkům, mušketýrům a děvečkám dlužil 110 zlatých 25 krejcarů.
49) Starý štucl, stříbrné podvazky, pár stříbrných punčoch, makový soukenný plášť, plášť třebuskové barvy, kabát a zelený spodky, kronrachový španělský letní plášť, černé tykyty, černé podvazky, soukenný plášť, kazajka a spodky stříbrné barvy, pár taclí, 2 košile, pár bot, pár ostruh. Dále šribtýšek s šuplátkami (v něm se nacházely některé spisy k počtům škvoreckého panství), 4 čanky, 2 kuše, prací kotel, 2 truhly rozličného kovářského nádobí což do 1 kovárny potřebovati může, měch, 5 zámků od truhel, starý holstra, svazek rozličných šatů, sud od bílého piva plný hrachu, v dalších 5 sudech okolo 18 strychů ječmene a rozličné spisy a registra k počtům škvoreckým.
50) NA, KSv, inv. č. 1, fol. H 16–H 18.
51) NA, KSv, inv. č. 1, fol. K 9.
52) NA, Archiv českých stavů – Šlechtické průby, inv. č. 295, kt. 3.
53) August SEDLÁČEK, Českomoravská heraldika. Část zvláštní, Praha 1925, s. 147 a 475. V naší oblasti se připomíná Mariin otec Jáchym Kliks z Kliksu, který od vdovy po Maxmiliánovi Šolcovi z Heydršorfu koupil roku 1613 poddanský dvůr staroboleslavské kapituly [čp. 18] ve Mstěticích (Justin Václav PRÁŠEK, Brandejs nad Labem. Město, panství i okres, I., Brandýs nad Labem 1908, s. 396). Rozina Kliksová z Kliksu držela roku 1619 „Věžský dvůr“ v Lázni Toušeň, po ní roku 1650 syn Václav Karel Rudolf. Jáchym roku 1641 emfyteutický kapitulní dvůr ve Mstěticích (J. V. PRÁŠEK, Brandejs nad Labem, II., 1910, s. 85). Pro zanedbání vrchnostenských povinností však kapitula dvůr Jáchymovi zabrala a roku 1620 obratem prodala Janovi Novotnému. Jan ze mstětického gruntu zběhl a proto kapitula zastavila nemovitost roku 1631 opět Jáchymovi Kliksovi. Po něm převzala mstětický dvůr za 1 135 kop míšeňských grošů roku 1641 dcera Marie Alžběta Filnová, po níž usedlost zdědila dcera Marie Veronika Filnová.
54) NA, KSv, inv. č. 1, fol. H 18.
55) NA, KSv, inv. č. 1, fol. T 1.
56) Marie HAASOVÁ-Jelínková (ed.), Berní rula 18. Kraj Kouřimský, I, Praha 1952, s. 163.
57) HÚ, KAS, KZ A10D_0859.
58) Později manželé Kotvičtí drželi tvrz a ves Vodochody (okr. Praha-východ) s pivovarem, poplužním dvorem, dvěma mlýny a rybníky, což 16. prosince 1671 prodali za 15 000 zlatých koleji sv. Klimenta v Praze (NA, DZv, kn. č. 389, fol. H. 27). Poté se Jan Ondřej vyskytoval na statku Osluchov (okr. Kladno), který roku 1682 prodal a místo něho koupil statek Štětkovice (okr. Příbram). Naposledy se připomíná roku 1690 jako hejtman Slánského kraje a pán na svobodných dvorech Hostouni (okr. Kladno, od r. 1687) a Kosoři (okr. Praha-západ) (HÚ, KAS). Ve svém domě na Novém městě pražském sepsal 5. října 1690 svou poslední vůli, v níž naprosto vydědil velmi nepřizpůsobivého prvorozeného syna Jana Ottu Kotvice.
59) NA, KSv, inv. č. 1, fol. X 9–X 11.
60) Otec Jan Jindřich starší držel Rosnice a vyženil manželčin dvůr Horní Branná. Matka Marie Magdalena na základě císařské rezoluce získala 1. prosince 1629 statek Radostov (konfiskát kupovaný její matkou roku 1623) za snížených 6 316 zlatých, který nechala vložit do zemských desek. Jan Jindřich starší získal roku 1633 od Jana Václava Chluma ves Těchlovice, kde založil velkostatek o 9 poddaných. Jejich prvorozený syn a Kateřinin bratr Jan Jindřich mladší (1622–†15. ledna 1681) se ve vojenské kariéře vypracoval do hodnosti císařského rytmistra a velitele kompanie sloužícího v dragounském pluku pana Radeckého. Oženil se s Eliškou Lidmilou Vlkovou a po rodičích ujal statek Radostov se dvorem Rosnice. Značně opilý v Hradci Králové 9. srpna 1650 zastřelil svého mladšího bratra Albrechta, čímž pochopitelně nadobro zpřetrhal rodinné styky s ostatními členy rodiny. Roku 1673 prodal Radostov hraběti Harrachovi ke statku Stěžery. Po své smrti byl pochován v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Nechanicích jako poslední člen rodu Kapříků z Lesonic, kde z jeho odkazu vznikla cínová křtitelnice. Jan Jindřich mladší je považován za posledního mužského člena rodiny Kapříků z Lesonic. O tom svědčila cínová křtitelnice odkázaná kostelu, kde býval znázorněn převrácený znak Kapříků (zkřížené meče) (Antonín CECHNER, Soupis památek historických a uměleckých v království Českém, XIX. Politický okres Královéhradecký, Praha 1904, s. 158). Mladší bratr Albrecht (1625–†1650) zemřel svobodný a bezdětný rukou svého bratra Jiřího Jindřicha a mladší sestra Sabina Kapříková se připomíná pouze roku 1670.
61) V. LOSENICKÝ – J. HONC, Rodové spříznění českých Kapříků – Lesonických, s. 10.
62) NA, KSv, inv. č. 1, fol. X 11–X 21. Pro své komplikované finanční záležitosti si Kateřina Lidmila Braheová vydržovala vlastního advokáta Kryštofa Ignáce Týblera, jehož za 11 let trvající služby odměnila značně vysokou odměnou 1 000 zlatých formou hypoteční jistiny.
63) NA, KSv, inv. č. 1, fol. X 9–X 11.
64) NA, KSv, inv. č. 1, fol. X 11–X 21.
65) V. LOSENICKÝ – J. HONC, Rodové spříznění českých Kapříků – Lesonických, s. 10.
66) SOA Praha, Vs Škvorec, inv. č. 323, kt. 225, Purkrechtní registra Břežany II, 1. díl, fol. 157.
67) NA, Tereziánský katastr, Kouřimsko, inv. č. 1546. Devaterovský dvůr [čp. 7] v Břežanech koupil Tomáš František Devátý roku 1661 pod názvem „Květic“.
68) Vladimír Jakub MRVÍK, Pauperizace raně novověké nižší šlechty v Čechách a její (zkreslený) úbytek v pramenech hromadné povahy, Historická demografie 40, (2016), č. 1, s. 1–47.
69) Ad pozn. č. 14.