Úplné pojednání o starých rodech svobodných sedláků napříč dějinami Království českého

Další částečně svobodné vrstvy obyvatelstva

Nápravníci, manové

Od 12. století proniká do českých zemí manská soustava (vyplývá z „německého práva“). Králové, šlechta či duchovenstvo propůjčují část svého majetku (léno) nižším šlechticům i nešlechticům za smluvenou službu. Dochází tak ke zřizování drobných statků kolem hradů či klášterů, které jsou dány uživateli v „manství“ čili „nápravu“ s tím, že je povinen vykonávat pro hrad službu, nejčastěji zbrojnou. Takový držitel, nápravník, většinou nic ze statku neplatí (nebo se kombinuje služba a plat, někdy se mění způsob flexibilně dle potřeb a doby), majetek může darovat, prodávat nebo dědit (samozřejmě se souhlasem vrchnosti) pod podmínkou zachování služby ke statku vázané, případně se úplně ze služby vyplatit úrokem. Soudní příslušností spadá jako držitel nedeskového majetku pod komorní soud. (Twrdy mylně odvozuje označení „nápravník“ od nápravy vozu, kterým byli svobodníci povinni sloužit králi.) Mnoho svobodníků a zemanů se nechalo výhodami tohoto systému zlákat, ostatně velké nápravnické statky osazeny drobnou šlechtou se ani nijak výrazně od svobodníků či zemanů neliší.

Postupem času se do 17. století systém obrany a válčení změní a vzniká finanční povinnost obyvatel se spolupodílet na válkách svého pána, který si za tyto prostředky najímá námezdní vojsko. Nápravnický poměr se přežívá a nápravníci postupně zpravidla přecházejí zpět v poddanství (v případě nápravníků zřízených církevní vrchností výhradně), přičemž se ale vinou různých rozvratů a následné nepřehledné situace některým podaří (občas i se souhlasem vrchnosti) vymanit úplně, a tato nejspíše velmi malá skupinka pak definitivně splyne se svobodníky zápisem do zemských desk. Obnovení zřízení zemské (1627-28) již považuje svobodné dědičné nápravníky za definitivně se svobodníky slité. Nápravníkům jako vzpomínka na minulost zůstává tedy nanejvýš specifické příjmení „Nápravník“.

Dvořáci

Dvořáci se vyvinuli zejména na Moravě v 15. století. Dílem pochází ze svobodníků, co se upsali (přikázali) vrchnosti, dílem z propuštěných poddaných. Technicky jde stále o výsadní poddané, kteří také zajišťují vrchnosti službu nebo odvádějí roční plat. Statkem ani osobou svobodní nejsou až na menší skupinu „svobodných dvořáků“. Ti skutečně mají majetek evidován v zemských deskách, požívají i některých práv (šenku či lovu) a nespadají pod komorní, ale zemský soud. Stejně jako některým nápravníkům, se postupem času i některým dvořákům podařilo vyprostit z vrchnostenského jha i se statkem úplně a stát se tak svobodníky. Jako vzpomínku si rody často nesou příjmení „Dvořák“.

Chodové a Králováci

Další specifickou skupinou podobnou dvořákům, ale povahou služeb blízkou nápravníkům, jsou Chodové a Králováci (královští svobodní sedláci, potomci německé kolonizace v šumavském Královském hvozdu). Jde výhradně o poddané krále (vyskytují se jen na jeho půdě), kteří jsou zproštěni roboty a za hlídání pomezí (zvláště jihozápadní hranice) obdarováni výsadami, např. honby nebo rybolovu. Postupem času se i jejich funkce stala bezpředmětnou, takže místo služeb platili plat královské komoře, které jako královští poddaní podléhali, a kterou byli dokonce v případě potřeb dáváni do zástavy. I díky nim právě vzniklo ono mylné povědomí v tom, že svobodníci jsou také královi poddaní, a z toho vyplývající a již zmíněné přehmaty s prodejem svobodníků v druhé polovině 16. století.

Svobodní rychtáři

V 15. a 16. století platí vedle svobodníků, nápravníků a dvořáků svobodnickou berni, vypravují vojska a poskytují potah také svobodní venkovští rychtáři (též fojt, šoltys). Na Moravě a ve Slezsku, kde je jejich výskyt četnější, vychází z původní funkce lokátora v období německé kolonizace, který nabyl od vrchnosti i četných správních pravomocí nad danou oblastí, a to jak dočasně, tak častěji dědičně. V Čechách je jejich původ spíše nejasný.
Svobodné rychty byly králem, vrchností či církví na jejích majetcích vysazovány i v pozdějším období, se stejným účelem dokonce i ve městech. Se souhlasem vrchnosti byly rychty prodejné, ze známých cen lze odhadovat jejich vysokou ekonomickou úroveň.
Osobně jsou rychtáři většinou poddáni příslušnému pánu, ale privilegia mají blízká svobodným sedlákům. Drží četné výsady, například vlastní kus svobodné země pro své vlastní účely, v určitých obdobích platí pouze zemské berně, mohou provozovat svobodné krčmy, řeznické krámy, mlýny, řemeslnické dílny, mají právo honu nízké zvěře, rybolovu, omezené právo várečné; k fungování vyjmenovaného vlastní i své poddané. Hlavní povinností bylo pak udržování pořádku a dobré správy ve svěřené oblasti, dohlížet na robotní povinnosti poddaných, v případě potřeby mohli soudit i méně závažně delikty, často také drželi i nápravnickou (zbrojnou) povinnost.
Zhruba od 16. století však výsadnost a privilegovanost svobodných rychtářů upadá, kdežto povinnosti naopak přibývají. Původní volnost, privilegovanost a ekonomická nezávislost je nahrazována spíše účelností a užitečností příslušné vrchnosti, díky čemuž se svobodní rychtáři mění v pouhý správní nástroj. Mnohde jsou rychty rovnou rušeny a nahrazují je panské dvory s vlastními správními mechanismy.

Zdroje
Müller, Václav. Svobodníci. Praha: Nákl. kr. české společnosti nauk, 1905. Dostupné online.
Novotný, Jaroslav. Svobodní rychtáři na Moravě, ve Slezsku a v sousedních územích německé kolonisace. In Sborník Československé akademie zemědělských věd. Historie a muzejnictví 31, č. 1 a 2. Praha : ČSAZV, 1958. s. 39-49 a 97-104.

© 2024 svobodnici.cz

Veškerý autorský obsah tohoto webu je právně doložitelným vlastnictvím autora projektu svobodnici.cz a jeho spolupracovníků.
Jakékoli kopírování a šíření bez jejich písemného souhlasu je zakázáno!