Úplné pojednání o starých rodech svobodných sedláků napříč dějinami Království českého

Erbovní rody Podblanicka

Přehled vybraných erbovních rodů z vývodů Bc. Martina Šulce, jež souvisí s podblanickým regionem a jejichž potomci často svobodničili v této lokalitě. Pokud snad máte doplňující informace, autor vám bude vděčný, když se s ním o ně podělíte (e-mail autora). Základem pro text jsou především autoři A. Sedláček, M. Kolář a A. N. Vlasák.

Jenšík z Ježova

Jenšíkové z Ježova byli rytíři, původně společného rodu s Jenšíky z Radvánova (níže), ne tedy jak uvádí Ottova encyklopedie. Nobilitován byl Adam Jenšík z Ježova r. 1572, kdy mu byl propůjčen erb s jelenem majícím krk probodnutý nožem. Tito Jenšíkové pocházeli nepochybně od Ondřeje Jenšíka z Radvánova a z Velkého Ježova.

Jenšíkové z Radvánova a na Daměnicích

Jenšíkové z Radvánova a na Daměnicích je úplné méno šlechticů, kteří byli původně jednoho rodu s Jenšíky z Ježova, ale erby svými se s nimi rozešli. Ondřej Jenšík z Radvánova a z Velkého Ježova a Jan Jenšík z Radvánov a na Daměnicích r. 1543 vložili si opět do desk (obnovený vklad) zděděné statky své, půl dvora v Ježově a v Daměnicích, jak zboží to již po 30 let byli drželi. Roku 1541 (podle studie Dr. Holeyšovského již v roce 1536) byli do druhého stavu rytířského přijati Jan, Prokop, Martin, Matěj a Jakub bratří Jenšíkové, Jan a Adam bratří Jenšíkové vložili si do desk r. 1545 Radvánov a Nahořany, jak je po otci devět let drželi. Jan Jenšík z Radvánova koupil si r. 1555 dvůr v Daměnicích, po nichž se potom psal Janem st. na Daměnicích r. 1556, jakož i bratr jeho Adam a syn Jan ml. z Daměnic. Roku 1615 drželi Zikmund a Martin strýcové Jenšíkové 7 lidí poddaných v Daměnicích a Prokop Jenšík z Radvánova seděl na Radvánově. Na konci téhož století r. 1600 oženil se Tomáš Jenšík z Radvánova, syn nebožtíka Jana, s Alžbětou vdovou po Matěji Zdeňkovi ze Zhoře. Martin, syn Jiřího a Alžběty, svobodníkův ze vsi Radvánova, vzal si Markétu, dceru Jana Synka, svobodníka z Lomné, Václav byl družbou r. 1717. Jenšíkové oblíbili sobě v 18. století německé jméno von Rothfahn a vymřeli ještě v tom století.

Rod Jenšíků z Radvánova měl ve znaku páva s rozloženým ocasem a se třemi zlatými ptáčky na větévce na helmici. Rod Jenšíků z Ježova vzešel původně z Radvánova, který je tedy kolébkou obou rodin. Zakladatelem větve z Ježova se stal patrně Ondřej Jenšík z Radvánova, který se v Ježově usadil natrvalo. Naproti tomu Prokop Jenšík z Radvánova se zakoupil v Daměnicích již r. 1499. Samotný rod z Radvánova má patrně původ v Janovi z Radvánova, vyskytujícím se r. 1410 a pak r. 1454 jako poručník jisté osoby. Není zatím jisté, zdali se jedná o stejného člověka.
Jenšíkové byli spřízněni s vladyckými rody: Z Hrachovic, Ze Smyslova, Z Řísnice.

Mazaní ze Slavětína

Mazaní ze Slavětína je příjmením staročeské vladycké rodiny, prvotně dědinnické, z Hrachovic, jež se usadila okolo roku 1536 ve Slavětíně za Pacovem. Majestátem ze 4. ledna 1559 je propůjčen erb bratřím Václavovi, Jiříkovi a Martinovi, totiž modrý štít a na něm pták kos černé barvy, maje nohy, pazoury a nos zlaté, točenici a přikryvadla modrá a černá a bílé péro nad helmou. Ač do stavu vladyckého přijati nebyli, přece druhdy si jako vladyky vedli, majíce dvory v Hrachovicích, Slavětíně a Zmyslově, také se připomínají v titulářích (r. 1589 Bohuslav, Jindřich, Václav a Václav). Roku 1603 žili Jeronym, Jan a Václav, roku 1615 Václav a Vilém, roku 1619 Oldřich a Mikuláš, bratří, z nichž onen ještě roku 1630 žil. Jan byl v letech 1640-44 purkrabím na Strakonicích. Po 17. století podrželi statky své v Hrachovicích a Slavětíně. Slib dědičné poddanosti jako rytíři učinili roku 1673 Jan Kryštof, roku 1681 Jiří (sedlák v Slapsku) a roku 1690 Václav Ferdinand (v Praze a Hříškově), který zemřel roku 1712 ve Smečně. Roku 1719 zemřel Antonín, lejtenant, roku 1727 Jiří, roku 1735 Rosina, vdova, majíc stáří 100 let. František Josef žil u Mladé Vožice (zemřel roku 1758). Jako rytíři připomínají se roku 1786 bratří Bedřich, Jindřich a Karel, o jichž potomstvu se paměti nedostává.

Nejstarší zmínka o tomto rodě je v pracích Martina Šulce zatím z roku 1523, kdy se v berním soupisu poplatnictva připomíná Jiřík Mazaný. Mazaní byli spřízněni např. s Pravětickými, Holejšovskými a s Rašovci z Rašovic. V 18. století i s Čejky z Olbramovic (Kočka - rody Unhošťské).

Holejšovští ze Slavětína, Holejšovští z Holýšova

Holejšovští jsou čeští vladykové jednoho erbu s Mazanými ze Slavětína, kterýchžto obou rodin praotcové, Jan Holejšovský a Václav, Jiří a Martin bratří Mazaní, obdrželi r. 1559 predikát ze Slavětína a erb, který se takto vypisuje. Štít modré nebo lazurové barvy, v němž kos pták černé barvy k pravé straně štítu obrácený vzhůru stoje se vidí; nad štítem kolčí helm, na kterémž točenice s rozletitými feflíky a přikryvadly nebo fafrnochy modré nebo lazurové barvy, nad tím nade vším péro pštrosové bílé nebo stříbrné barvy stojí. Roku 1622 Mikuláš a Oldřich bratři Mazaní ze Slavětína ve Slavětíně dvůr drželi a Adam Holešovský ze Slavětína seděl na dvoře Holešovském, všichni na Čáslavsku. Holejšovští ze Slavětína odstěhovali se do Chmelného ve farnosti borovnické, kde drželi dvory svobodnické a přestali užívati predikátu. V nejnovější době potvrzen Holejšovským erb a predikát jejich ze Slavětína a r. 1884 již obojího užívali. Mazaní ještě r. 1736 ze Slavětína se psali.

Holejšovské pojilo příbuzenské pouto s Mazanými zřejmě už před nobilitací (1559). Vlastimil Holejšovský je ve svých Svobodnících pokládá za potomky Chvala z Pohnání, který se později dostal k držení Protivína. Patrně však nejstarším Holejšovským byl dědiník Ondřej, který se zakoupil na poplužním dvoře v Holýšově v roce 1455 (DD) a měl syna Petra, který byl zřejmě otcem Jana (Pacovská městská kniha 1533). To byl zřejmě Jan, nobilitovaný roku 1559 s bratry Mazanými, snad šlo o bratrance (?). Alois Jirásek ve své povídce „Ze zlatého věku v Čechách“ snad vypráví o Janovi Holejšovském (Kolešovském z Kolešova) a naznačuje, že působil ve službách rodu „Gryspek z Gryspachu“, který měl člena v Tajné radě císaře Ferdinanda I. a v kanceláři pro něj pracoval jeden z bratrů Mazaných. Je tedy možné, že k nobilitaci Jana Holejšovského došlo přímluvou.

Pohnanové z Pohnání

Pohnani je příjmení staročeské rodiny vladycké, jejíž erb byl modrý štít se stříbrnou lilií a klénotem tři stříbrných pér. V 15. století rozdělili se na dvě větve. Chval (zemřel roku 1494) dostal se okolo roku 1470 v držení Protivína a potomci jeho psali se Protivínskými z Pohnání. Týž statek držel po něm (1506) Petr Chval a roku 1530 Mikuláš a Jaroslav bratří, když pak od nich vyplacen byl, držel tento (1544-67) Skočice a Klokočín. Onen prodal roku 1567, tento držel po něm (1572 atd.) Beneš, bezpochyby jeho syn, avšak prodav jej také, seděl roku 1585-87 v Budičovicích. Žil ještě r. 1589 a tehda také žil Chval, jenž bydlil v Týně n. Vltavou. Ti byli poslední té větve. Předky druhé větve byli (1436) Petr ze Bzavé a Ctibor z Pohnání. Potomek jednoho z nich byl Ctibor, jenž se psal Pohnan a roku 1556 se ženil s Kateřinou Čabelickou ze Soutic. Současně žil Václav, jenž držel Čenovice. Václav a Petr bratří, jsouce již toho rodu poslední, přijali (26. dubna 1593) Pavla Ledeckého za erbovního strýce, a když to majestátem (27. října 1593) potvrzeno psal se tento [Pohnan] z Pohnání. Týž koupil roku 1601 Sebestěnice, jež zase roku 1605 prodal, roku 1615 seděl v Sirakovicích a zemřel někdy po roce 1620 zůstaviv dcery Barboru a Veroniku, které statek Sirakovice roku 1626 prodaly.

Chval z Pohnání dostal se kolem 1454 k držení Holýšova (výprosou?). Jeho ženou mohla být Anna, která se psala z „Holejšova“. Chval pravděpodobně přijal nějakého příbuzného (bratra či švagra) do nedílu na Holýšov, aby po jeho smrti majetek nespadl na krále (odúmrť). Je možné, že jeho potomci, resp. jeho bratra či švagra, psali se z Holýšova. V deskách zemských není dalšího záznamu, byť šlo o statek manský, možná tedy zůstal v držení stále jednoho rodu. Nasvědčuje tomu i fakt, že bratři Holejšovští r. 1544 přiznávají, že „drží dvůr poplužní po dobu 50 ti let po svém otci a strýci“ (...po předcích svých), tato doba se až překvapivě kryje s úmrtím Chvala z Pohnání (1494). Nejnovější výsledky bádání tomu však nenasvědčují, zápis v Deskách dvorských z roku 1457 jasně naznačuje, že Holýšov kupuje dědiník Ondřej se ženou a patrně Chval je prodejcem toho zboží, později se přesouvá na čerstvě nabytý Protivín. Ondřej z Holýšova snad právě umírá koncem 15. století a jeho vnuk Jan může být jeden z bratrů, který r. 1544 přiznává své dědictví v Holýšově.

Pravětičtí z Radvánova a Vokachynic

Pravětický z Radvánova je příjmení staročeské rodiny vladycké, která pocházela z Radvanova u Mladé Vožice a nějaký čas držela část Pravětic u Načeradce. Erb její je na štítě hlava bradatá, nad helmou mezi dvěma řemdihy tři ohnutá péra. Z rodu toho pocházel Florián Pravětický z Radvánova, jenž sloužil pánům Hradeckým a byl v letech 1572-77 purkrabí na Telči. K přímluvě svých pánův obdržel majestát (21. května 1575) na potvrzení svého rodu a erbu. Zemřel roku 1587 a pohřben u sv. Jakuba v Brně. Bratranec jeho snad byl Petr (1573), jenž s manželkou Kateřinou roz. Kyndlíkovou z Oksenšteina vyženil dům v Pardubicích.

Tento rod se usadil v Uhrech, ale ožebračený byl a uchýlil se na Moravu (?). O příbuzenství k jiným rodům z Radvánova zatím nic nevíme.

Pravětičtí z Pravětic

Pravětický z Pravětic je přijmení staročeské rodiny vladycké, která se tak psávala po tvrzi a vsi Pravěticích u Načeradce. V držení tohoto statku byli roku 1454 bratří Jan a Václav, v letech 1492-1505 Hynek a pak okolo roku 1530 Šťastný (Felix), jenž jej prodal (1545) obci táborské. Týž koupil potom Stěžery, na nichž ještě roku 1578 seděl. Bratří Adam a Hynek, kteří roku 1589 drželi Stěžery, byli bezpochyby buď jeho synové nebo vnukové. Hynek zemřel roku 1607 a Jiřík, jenž roce 1615 s Adamem seděl na Stěžerách, byl bezpochyby jeho syn. Tento Jiřík propadl roku 1623 svou polovici Stěžer. Adam zemřel roku 1627 a syn jeho Hynek, ač oba byli účastni povstání, ponechán v držení své polovice Stěžer, kterouž, nemoha jí udržeti, prodal Dorotě Pravětické rozené Ledčárce ze Sionu (1628), po této pak týž statek se dostal v držení cizích rodin. Hedvika Pravětická držela roku 1631 Sudličkovou Lhotu a zavírá známou nám řadu členův tohoto rodu.

Nikde není jakákoli zmínka o příbuzenském vztahu k Pravětickým z Radvánova, vzdáleném pouhých pár kilometrů od Pravětic.

Rašovci z Rašovic

Rašovec je příjmení rodiny zemanské, která se nazývala po vsi Rašovicích u Mladé Vožice. Prvotně byli živi jako svobodníci, ale majestátem z 18. srpna 1546 obdařeni Ondřej a Jakub erbem a titulem (omylem psáno z „Rašovce“). Ondřej držel s bratry Přibíkem a Jakubem půl dvora v Rašovicích a kromě toho od roku 1544 také čásť Křtěnovic. Rašovice drželi s Michalem a strýcem jeho Janem. Václav, syn Ondřejův, držel dům na Táboře, který roku 1550 prodal, koupiv v roce 1549 Vesce. Žil ještě roku 1562, kdež prodal rybník Starostu. Jiří (bratr jeho) přijat s Václavem a strýcem Jakubem roku 1554 do stavu vladyckého, seděl v letech 1556-63 v Rašovicích. Jiný bratr Jan (zemřel 1569-70) koupil dvůr v Milhosticích a za to prodal (1574) dvůr svůj v Rašovicích Václavovi Pařízkovi, též držel do roku 1567 dvůr ve Křtěnovicích. Po Václavovi (zemřel 1570) zůstali synové Jan a Jetřich, kteří drželi společně Vesce. V letech 1585-98 seděl Jetřich v Chlumu a Jan ve Lhotě. Z vladycké pošlosti připomínají se potom roku 1628 Oldřich, 1671 a 1679 Jindřich. Ostatní členové této rodiny zůstali mezi svobodníky. Rozdílní od této rodiny byli Rašovcové z Ježova, jichž vlastni příjmení bylo Mládek, a byli erbovní strýci Jenšíkův, a zase jiný rod Rašovští z Posvátné Lhoty.

Rašovci byli v polovině 16. století spřízněni s Jenšíky.

Zmyslovští, Oustějovští, Kocourovští z Radvánova

Tyto rody jsou velice zapeklité. Mohli to všichni býti Jenšíkové z Radvánova, kteří se však odlišili v průběhu času podle svých sídel, tedy Zmyslov, Ústějov (dříve Aušť) a Kocourov. Nicméně Paprocký v Diadochu 1602 píše, že: „Austějovští jsou vládyky rodu starožitného“ a skutečně někde je spatřujeme od druhé poloviny 14. století (R. Cikhart, 1922). Buďto jsou vyjímkou, nebo se jedná o shodu jmen (a v tomto případě se tedy nejednalo o predikát).

Zálezští (Zmyslovští?) ze Zmyslova

Záleský ze Zmyslova je příjmení erbovní rodiny. Majestátem dne 2. dubna 1536 dostali erb Jan starší Zmyslovský, Jiří [Zálezský] Jan a Bohuslav Lhotkové, aby se psali ze Zmyslova. Týž byl přijat roku 1543 do stavu rytířského a vložil statek svůj v Zálezlích v obnovené desky zemské. Potomek jeho Jan prodal roku 1567 týž statek usadiv se před tím v Chvatlině Hořejší, kdež se oženil s Kateřinou Mírkovnou ze Solopisk (zemřela roku 1582). Po něm se připomíná (1589 a 1594) Karel. Potomci, jak se zdá, žili v 17. a 18. století v Mladé Vožici píšíce se jen Záleský.

Lhotkové ze Zmyslova (Smyslova)

Lhotkové bylo prvotně také dědiníci. Král Ferdinand udělil (1536) Janovi st. Zmyslovskému, Jiříkovi Záleskému, Janovi a Bohuslavovi, bratřím Lhotkům, majestát, aby se psali ze Zmyslova, a erb: štít napříč rozdělený, vrchní polovice bílá; ve spodní červené u spodku 3 zděné vršky, v nichž stojí borovice vzhůru až k vrchu štítu, přes které vršky mimo borovici zajíc vyskakuje, přikr. bílá a červená, jako klenot bílé péro pštrosí. Jan a Bohuše sedě na Kahlovicích a Lhotce a Jiřík sedě na Zalesí přijati pak na sněmu roku 1543 do stavu vladyckého. Jan vložil si v desky roku 1550 Lhotku a Kahlovice, dvory, které měl po otci Janovi, a Bohuslav držel dvory v Mitrovicích. Na Lhotce seděl pak Adam (1567 atd.), v Mitrovicích letech 1556-89 Bohuslav a v Nasavrcích roku 1556 Jan (1572 atd. mladší), v Nasavrcích roku 1582 atd. Mikuláš. Poslední na Lhotce byl Jan, jenž ji prodal roku 1609. V 16. a 17. století se rod tento dosti rozvětvil. Petr (1649 atd.) vyženil s Dorotou Jenšíkovou Radvanov, který se pak dostal synu Jiříkovi, sám držel Ústojov (zemřel roku 1686). Druhým jeho synem byl Jan Vilém na Ústojově. Jiří provdal roku 1694 dceru svou Ludmilu za Bedřicha Jeníka z Bratřic, jemuž pak Radvánov prodal (zemřel roku 1713). Jan Bohuše a Václav Sylvestr, kteří učinili roku 1698 slib dědičné věrnosti, byli bezpochyby synové Jana Viléma. Jan a Václav (zemřel roku 1733) drželi Ustojov, ten pak měl Václav sám a po něm syn František Josef, jenž učinil roku 1733 slib dědičné věrnosti. Týž seděl později v Červeném Újezdě, kdežto Ústojov se dostal roku 1738 Ferdinand. Antonínovi, synu nebožtíka Jana Bohuslava, a ten jej roku 1753 prodal. Roku 1763 prodala slečna Marie Anna a roku 1765 dotčený František Josef své dvory v Červeném Újezdě a od té doby zboží pozemského neměli. Jan učinil roku 1769 slib dědičné věrnosti. V tituláři vydaném roku 1786 připomíná se dotčený František Josef a synové jeho Jan Josef, Jáchym Pavel (oba oficírové) a Prokop Václav, ředitel dolů v Banátě, dotčený pak Jan (1769) žil také a měl dva syny. Jan Josef oženil se s Antonií Vidršperkovou, po níž peníze zdědil (1805). Od té doby nedostává se o nich zpráv, ač lze za to míti, že někde mimo svou vlast žijí.

Příjmení „Lhotka“ se vyskytuje na Dolnokralovicku a na Mladovožicku hojně od 17. století a většinou se jedná o svobodníky. Žili zde rovněž Lhotkové ze Lhotky a z Babčic (rod doložený od 15. století), z něhož patrně pochází svobodníci Lhotkové, neb Zmyslovští užívali dlouho predikátu a dosáhli rytířského stavu. Jeden čas vlastnili tvrz v Radvánově.

Sudlicové z Hrachovic

Sudlice je příjmení několika rodin staročeských rozličné krve: 1. Vlad. z Hrachovic (u Tábora), z nichž Diviš držel v letech 1531-36 dvůr v Pohnání. Statek ten drželi roku 1546 bratří Jan a Mikuláš. Onen zůstavil syny Jana (od roku 1554 v Horních Hrachovicích) a Jarolíma, kteří roku 1559 polovici Pohnání prodali Ondřejovi, synu Mikulášovu. Tento zemřel před rokem 1574, zůstaviv syny Václava, Jarolíma a Adama, z nichž první ještě roku 1582 držel dvorec v Pohnání. Usadil se roku 1595 jako pekař na Novém městě Pražském a žil ještě roku 1615. Potomci některého z předešlých byli snad svobodníci Sudlicové, kteří žili v 17. století v Bendově Záhoří a v 18. století v okolí Mladé Vožice.

Dcera Víta Sudlice z Hrachovic se provdala za nějakého Jenšíka z Radvánova. Snad i příbuzenského pouto s Mazanými, původně v Hrachovicích.

Žehartové z Nasavrk (Nasevrk)

Žehartové jsou vladycký rod připomínaný v 15.-16. století. Spřízněn je s Jenšíky z Radvánova.

Kamarétové ze Žirovnice

Kamarétové je jméno vladyk českých, kteří z rodu Lukavských z Lukavce na Čáslavsku pocházejíce na Žirovnici u hranic moravských se usadili a odtud příjmí si oblíbili. Za erb měli svrchní pravou nebo levou modrou čtvrť štítu stříbr. a na helmě lovecvkou trubku. Zdeněk a Zbyněk ze Žirovnice měli při druhém kaplanství kostela onšovského podací právo roku 1410. Zbyňkovi otci a Janu jeho synu zapsal roku 1418 Markvart z Pořešína na svém zboží Pořešínském 100 kop. Jan byl horlivým přívržencem Táborův a odpovědníkem Oldřicha z Rosenberka, jehož hrady Třeboň a Nové Hrady s lidem svým Táborům pomáhal obléhati. V letech 1424 a 1425 zaručil se za veškerou stranu Táborskou ve příměří s tímto vůdcem katolíků v jižních Čechách a zastupoval obec Táborskou v její při s obcí Pražskou. Jemu po boku stál věrně Mikuláš Sokol z Lamberka. Když se Táboři vypravili do Rakous na víno, oba řečení vládykové s nimi jeli a s hojnou kořistí domů se vracejíce roku 1431 od Rakušanů poraženi byli. Aby si Jana získal, král Zikmund zapsal mu ves Tehov roku 1436, kterýž zápis dědil po něm strýc jeho Zbyněk mladý, jenž ho postoupil Jetřichovi z Miletínka. Roku 1452 svědčil ještě Jan ve kšaftu Oldřicha z Hradce, ale již roku 1467 Zbyněk, strýc nebožtíka Kamarýta, prodal zahradu při Horách Kutných. Purkart, snad syn Janův, koupil roku 1437 hrad Kámen a prodal jej roku 1456 bratřím Trčkům z Lípy. Jako otec Jan k Táborům, tak Purkart syn horlivě stál k Jiřímu Poděbradskému a roku 1448 Prahy s ním dobýval, v letech 1449-50 byl odpovědníkem knížete Saského a roku 1452 nového krále v Praze volil. Roku 1464 byl dvořanem v králově družině. Nepochybíme zajisté, když Purkarta vyhlásíme také za slavného toho kolce Kamaréta ze Žirovnice, jenž o korunovaci v Krakově roku 1447 veliké slávy a cti v kolbě došel, že nad jiné nade všecky vyhrával a tak darován krásnými záponami, prsteny, koňmi a jinými mnohými věcmi. Diviš Kamarýt ze Žirovnice, nástupce Purkartův na Žirovnici, měl s manželkou Ofkou z Vojslavic tři syny: Prokopa, Zbyňka a Jana, v jejichž prospěch roku 1485 matka jako poručnice Žirovnici s příslušenstvím prodala Václavu Vencelíkovi z Vrchovišť. Z nich známe jen Jana Kamarýta ze Žirovnice, komorníka při deskách zemských roku 1538. Dle Vlasáka jsou prý bývalí svobodníci Kamarytové v Alberovicích a Chmelné v okresu kralovickém potomci našich Kamarétů ze Žirovnice.

Vlasák se v závěru patrně mýlí, i když obdobně mezi svobodníky např. „zanikli“ Sudlicové z Hrachovic či Rašovcové z Rašovic. Ottova encyklopedie pojednává, že v Alberovicích drželi tvrz Kamarétové ze Žirovnice, nicméně se asi jednalo o dědiníky zcela jiného rodu, kterým se říkalo po dvoře Kamarýtovském, tj. Kamarýtové (Sedláček). Původně vlastnil tvrz Kamareith z Prahy (šlechtického rodu z Rovin ?) - roku 1543. Ještě více otazníků do věci přináší zápis z Kačerova. Kamarýtové se ujímají dvora po Kačerovských (Petr Kačerovský 1548 po předcích svých) a Jan Kamarýt z Kačerova, zvaný Kačerovský je roku 1603 povýšen do šlechtického stavu (A. N. Vlasák - okres dolnokralovický v Čáslavsku).

Lukavečtí z Lukavce

Lukavecký je příjmení starožitné rodiny vladycké, která se psala po Lukavci (v. t. 1.). Erb: štít modrý a v něm pravé pole bílé, horní vykrojené, nad helmou černá trubka. První jejich známý předek byl Zdeněk (zemřel roku 1409) a pak bratří Zdeněk a Petr, kteří obdrželi roku 1421 zápis na Lhotici. Onen dostal roku 1436 majestát na Lhotici, byl roku 1440 na sjezdě vých. krajů v Čáslavi a žil ještě roku 1462. Syn jeho byl Petr. Tohoto bezpochyby synem byl Jan (1492 atd.), jenž byl roku 1495 hejtmanem na Lipnici a před rokem 1535 zemřel. Vrstevníci jeho byli Zdeněk (1509 purkr. na Lipnici, pak držitel Hůrky), Tristram (1519) a Štylfrýd (1524 na Chotýšanech, ktere pak syn jeho Jetřich prodal) V 16. století bylo z toho rodu několik pošlostí.
Lukavecká pošlost. Po Janovi zůstali synové Jindřich, Jan, Adam a Štylfrýd. Tento koupil (1543) s bratrem Adamem polovici Lukavce od Bedřicha Lukaveckého a druhou polovici měli po otci. Roku 1544 skoupil jej Štylfrýd celý a zemřel roku 1578 bezdětek, odkázav jmění své manželce Dorotě Lukavecké ze Solopisk, po níž mělo spadnouti na bratra Adama. Tento (řečený starší) ujal z dědictví po Regině z Otradovic Kamberk a nemaje z manželky své Anny z Malovic dětí odkázal (zemřel roku 1589) Kamberk manželce a po smrti její potomkům Jetřichovým a Onšov strýcům z pošlosti Hněvkovské. Jindřich, bratr jeho, ujal po Regině Onšov a zemřel také bezdětek, tak že statek jeho spadl na Štylfrýda a Adama.
Hněvkovská pošlost. Bedřich prodav svůj díl Lukavce (1544) držel Hněvkovice, k nimž přikoupil Všebořice a Radikovice. Zemřel okolo roku 1572 (manželka Anna Myškovna ze Žlunic). Synové Trystram, Jan, Adam a Mikuláš podělili se roku 1574. Adam a Mikuláš dostali po polovici Hněvkovic, ale v letech 1580-82 své díly prodali. Roku 1589 zdědili všichni čtyři Onšov. Při dělení dostal Trystram Bílé Martinice a Horky, držel též Nové Martinice, jež roku 1596 prodal, a roku 1598 prodal také Bílé Martinice. Zemřel roku 1620, zůstaviv syna Albrechta, jenž roku 1622 byl zabit. Bratr jeho Adam (mladší) zemřel, tuším, před rokem 1589. Mikuláš držel polovici Onšova, koupil roku 1605 Všebořice, prodav Onšov. Všebořice mu roku 1623 zabrány a jen skrovný díl roku 1638 dcerám pojištěn. Jan (později starší, pak nejstarší) držel od roku 1574 za díl Kounice a od roku 1589 polovici Onšova, ale prodal roku 1611 Kounice. Zemřel roku 1618 zůstaviv z manželky Anny Žofie z Tetova (kromě dcer) syna Ferdinanda Karla. Tento prodal okolo roku 1622 Onšov a seděl pak v Budči. Roku 1624 pojal Elišku Šatnou z Olivetu, ale již roku 1625 zemřel.
Soutická pošlost. Zdeněk Lukavecký držel roku 1524 Hůrku a měl syny Petra, Prokopa a Jetřicha, z nichž tento záhy zemřel. Bratři ti drželi Tupadly a onino dva prodali roku 1533 Vrbku a roku 1538 i Tupadly. Petr zemřel před rokem 1544 bezdětek. Bratři jeho měli potomstvo. Prokop měl syny Jana a Jetřicha. Onen (napřed starší, pak nejstarší) získal statek Paběnice a po Jetřichovi (zemřel roku 1581) dědil Zbislav, roku 1584 koupil Kluky, prodal roku 1584 Bezděkov a v roce 1586 Vesce. Zemřel roku 1599 (manželka prvá Mandaléna z Olbramovic zemřela roku 1595, druhá Kateřina Hrabaňka z Přerubenic). Kluky a Paběnice dědil po něm Jetřich z druhé pošlosti. Dotčený Jetřich, bratr Petrův a Prokopův, držel statek Soutice a z manželky Johanky z Lípy měl syny Zdeňka a Jetřicha, kteří si roku 1544 vložili zase Soutice ve desky zemské. Jetřich, jak se zdá, brzo zemřel, a Zdeněk přikoupiv k Souticům něco drobných statků zemřel před rokem 1581 zůstaviv z manželky Elišky z Nebovid 8 synů, z nichž dva záhy zemřeli. Soutice spravoval nejstarší Jetřich a koupil roku 1597 Nesmířice. Zdědiv Kluky a Paběnice, držel je jen několik měsíců (zemřel roku 1599). Zůstavil jedinou dceru Žofii. Ostatní bratři prodali roku 1599 Třebešice. Petr koupil roku 1602 statky Kluky a Paběnice od neteře své Žofie, koupil roku 1617 Třebešice, které prodal roku 1620 manželce Johance z Dobřenic, a též Kluky prodal. Roku 1623 odsouzen k manství a po jeho bezdětné smrti spadly Paběnice na krále. Jan (mladší), bratr jeho, držel statek Chlum, kterýž roku 1604 prodal. Soutice ujal bratr jeho Matěj, jenž je roku 1623 prodal a okolo roku 1630 zemřel. Z osmi dotčených bratří žádný synův neměl.
Kamberská pošlost. Po Štylfrýdovi Chotyšanském zůstal syn Jetřich, jenž zchudl, ale synové jeho: Štylfrýd, Krištof a Smil, dědili Kamberk po smrti Anny Lukavecké z Malovic a Lukavec po strýci Adamovi. Krištof držel statek Studený a zemřel před rokem 1600 bezdětek. Z bratří jeho držel onen Lukavec a Kamberk a tento Křesín. Smil žil ještě roku 1622. Po Štylfrýdovi vyskytuje se v držení Lukavce (1615) Mikuláš mladší (manželka Anna Benigna ze Skuhrova), jemuž týž statek roku 1623 byl zabrán. Roku 1628 se vystěhoval a roku 1640 žil v Lešně. Kamberk držel Jetřich Adam, jenž z manželky Lidmily Kristiny Dobřenské (zemřela roku 1646) zůstavil syny Karla Lva a Václava František, z nichž tento s manželkou Sabinou Kunou rozenou Lukavskou z Lukavice držel statek Zubří a Kameničky. Poslední toho rodu byl Zdeněk Šťastný (zemřel roku 1663), jenž s manželkou Saloménou Studeneckou z Pašiněvsi (zemřela roku 1663) prodal statek Hraběšín klášteru sedleckému.

Nejstarší známí členové rodu - Dluhomil z Lukavce, vyskytující se roku 1365 a Slávek z Lukavce, ještě před tímto rokem. Jejich vztah není znám.

 

Článek je se souhlasem autora zkrácenou verzí předlohy
Nižší šlechta: panoši, rytíři, vladykové, zemané...
Bc. Martina Šulce
http://msgenealogie.webnode.cz

Zdroje naleznete na stránce Nižší šlechta: panoši, rytíři, vladykové, zemané...

© 2018 svobodnici.cz

Veškerý autorský obsah tohoto webu je právně doložitelným vlastnictvím autora projektu svobodnici.cz a jeho spolupracovníků.
Jakékoli kopírování a šíření bez jejich písemného souhlasu je zakázáno!