Úplné pojednání o starých rodech svobodných sedláků napříč dějinami Království českého

Podblanická šlechta v pozdním středověku (Mladovožicko)

Sídla nižší šlechty a svobodný majetek

Síť hradů na Táborsku zajišťovala mocenskou i ekonomickou nadvládu světské a církevní feudality a většina byla v majetku šlechty. Panovnická moc v kraji byla velice slabá, v podstatě byla zastoupena pouze dvěma méně významnými hrady, v Mladé Vožici a v Bechyni. Prvně jmenovaný byl ještě k tomu často zastavován. Zde usedlá a početná nižší šlechta byla relativně chudá. Podle Františka Šmahela její průměrný roční příjem činil 2-10 kop grošů českých. K takovému výnosu bylo třeba asi dvou poddanských usedlostí s ročními platy po jedné kopě z lánu, což byl dosti nízký úrok aby uživil celou rodinu a tak museli mnozí svobodní vlastníci půdy obdělávat své hospodářství sami, aby dosáhli potřebného ročního výnosu. Zemanem můžeme nazvat jedince s příjmem nad 10 kop, v podstatě tedy jde zde o svobodníky.

Právě Mladovožicko je území, kde se svobodníci udrželi nejdéle. Uchovali si osobní i majetkovou svobodu, ale odlišovali se od drobných venkovských šlechticů, kteří požívali stavovských výhod a práv. V době Karlově je těžké stanovit rozdíl mezi nebohatým venkovským vladykou a zámožným nešlechtickým držitelem svobodného statku deskového (pozn. red.: zapsán do zemských desk). O těchto rozdílech hovoří české zemské právo, které formuloval významný šlechtic Ondřej z Dubé (†1412). Teprve po skončení válek se vytvořila stavovská hranice, někteří zemani ocitli se mezi svobodníky. Mnoho selského a svobodnického lidu krvácelo na bojištích a vzalo za své životem či ztrátou jmění. Dostávali se pod vliv šlechty, jejíž síla a váha po skončení válek stoupala. S pokračujícím utužováním poddanství venkovského lidu rostl i zálusk mocných na svobodu dědiníků a jejich statky. Panovníkova ochrana, jíž jediné se mohli dovolávat, byla daleko a slabá. Šlechtě a vrchnostem obecně byli svobodníci trnem v oku, neboť tvořili v jejich teritoriu jim nepodléhající ostrůvky a sloužili poddaným jako živý důkaz, že i jejich předkové žili kdysi svobodně na rodných živnostech. Okolní vrchnost se je snažila všemožně utiskovat, časté byly právní spory, vyvolané zločiny či jiné způsoby, kterými zamýšleli svobodníky připravit o jejich svobodství. Na druhou stranu je zajímavé, že i šlechta prodávala svým poddaným nemovitosti k svobodnému držení a vlastnictví, zakládajíc tak pro ně svobodství, aniž s tím však bylo spojeno propuštění poddaného na svobodu. Svobodný statek měl právo deskového vkladu a byl obtížen berní a dodáváním potahů.
Pro svoji chudobu sestoupilo v pozdním středověku i několik rytířských rodů do řad svobodníků, některé svobodnické rody jsou potomky zdejších vladyk a zemanů. Nelze však automaticky předpokládat sestupnou sociální a majetkovou linii nižší šlechty. V mnoha případech nebyly rozrody tak početné, aby se majetek musel dělit.

Na Mladovožicku zůstali svobodníci a zemané, často bez tvrzí, v řadě vesnic, ačkoliv nezřídka kromě dvora, rozlohou nepřesahujícím poddanskou usedlost, neměli jiný svobodný majetek, ani podací právo ke kostelu (pozn. red.: patroni kostela dohlíželi a zajišťovali ekonomické prostředky a měli právo navrhovat biskupovi klerika k užívání beneficia. Ordinář diecéze, zpravidla biskup, pak kandidáta potvrdil. Tento akt se nazýval konfirmace). Politicky málo významná kategorie svobodníků zde má silné zastoupení i v dalších stoletích. Od Mladé Vožice, přes Načeradec až severně k Vlašimi nebylo téměř vsi, kde by neseděl alespoň jeden. Ještě hluboko v novověku se jednalo o oblast s největší koncentrací svobodníků v celozemském měřítku.

Město Mladá Vožice

Pojmenování Mladá Vožice se vyskytuje až roku 1545, dříve se toto městečko nazývalo jednoduše Vožice, v písemných pramenech se můžeme setkat i s podobou „Božice“ či „Ožice“.
Hrad ve Vožici, na jehož místě dnes stojí barokní kaple, spolu s okolními statky a městečkem náležel od pradávna ke korunnímu zboží a králové sami provozovali právo podací při zdejším kostele. Vožické panství i hrad udělovali často králové do zástavy rozličným pánům za služby jim prokázané. V celozemském měřítku šlo sice o zboží nepatrného rozsahu, ale jeho význam v kraji stoupal tím, že městečko bylo jedním z provolacích míst dvorského soudu a panovníkovy trestní pravomoci. Karel IV. si Vožice cenil, neboť ji začlenil do statků, které měly zůstat trvalou součástí korunního majetku. Jeho syn Václav IV. však Vožici od počátku své vlády často zastavoval, ačkoliv většinou jen svým důvěrníkům, prostřednictvím kterých uplatňoval vliv v tomto kraji. Král Václav IV. měl však spojenců v Bechyňském kraji velmi málo. O to více měl nepřátel, z nichž nejvlivnějším a nejnebezpečnějším byl velmož Jindřich z Rožmberka. V roce 1394 došlo z řad jihočeských magnátů k vytvoření panské jednoty a odboji proti králi, který byl nakonec zajat a odvezen z Prahy na rožmberský hrad Příběnice.

Vožice v pramenech pozdního středověku

1352: Vožice se nachází v držení krále Karla IV., jenž sám vykonává vrchnostenská práva a drží právo podací ve Vožici (1355-1369).
1353: Vožice („Bošice“) je Karlem IV. zařazena mezi hrady, které neměly být zastavovány.
1358: Zástavním držitelem je Mikuláš z Vožice. Patrně se jedná o otce stejnojmenného syna, který
se zde vyskytuje roku 1377.
1367: Vožické panství drží Litold z Landštejna. Podací právo u kostelů sv. Martina a sv. Mikuláše
daroval císař Karel IV. kapitule Vyšehradské. Litold byl synem Viléma z Landštejna z větve Vítkovců, kdysi královského podkomořího, později nejvyššího purkrabí pražského.
1369: Patronátní právo ke kostelu v Janově má český král Václav IV. Dosazuje nového faráře, Štěpána z Pacova.
1377-1383: Panství vožické drží purkrabí Mikuláš z Vožice, snad původem z Pacova.
1387: Král Václav dává v manství zámek řečený Bošyc (Vožice) a má králům českým otevřen být.
1390-1398: V držení mladovožického panství se dostává Purkart Strnad z Janovic, v letech 1390-1395 nejvyšší dvorský sudí a v letech 1394-1395 nejvyšší purkrabí pražský.
1394: Purkrabí Erasmus z Vožice získává výprosou dvůr kmetcí ve vsi Říčově.
1403: Zikmund Huler, z funkce královského podkomořího (1387-1402), spravoval královská města a neoprávněně se obohacoval na královské komoře. Byl usvědčen z falešné kvitance a odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán 23. června 1405 před Staroměstskou radnicí v Praze. Vožici, již za jeho života, získal v roce 1403 jeho bratr Ondřej.
1405: Mikšík z Vožice nárokuje právo na poplužním dvoře v Radvánově, v záležitosti odúmrti (pozn. red.: majitel neměl mužského potomka, proto majetek automaticky připadl panovníkovi, který jej mohl dále prodávat či darovat. Snahou tento problém obejít a zajistit právo pro celý rod je nedíl - spoluvlastnictví s neurčenými podíly - všichni nedílníci jsou právně zároveň vlastníci celého majetku) po Předslavovi odtud. Jednalo se patrně o vožického měšťana.
1406: Mikuláš a Ota z Prahy pohánějí Ondřeje z Něčtin, z Husi a Vožice.
1407: Připomíná se Alex z Vožice, plebán v Onšově.
1409: Vožice přechází v držení Mikuláše z Prahy, neb z Okoře, který se někdy píše „z Vožice“. V letech 1409-1415 zastával funkci nejvyššího písaře.
1410: Z Vožice se píše notář Jan Korček.
1411: Mikuláš z Vožice, protonotář desek zemských, má podací k oltáři sv. Kateřiny a Lucie v Praze.
1412: Mikuláš vrací Vožici králi Václavovi IV. Panovník zastavuje městečko Vožici i s hradem a „vším příslušenstvím“ za 2200 kop grošů českých, Anzelmovi z Ronova a jeho synům Janovi (neb Hanušovi), Vilémovi, Maternovi a Kryštofovi.86 Jan z Ronova podává kněze do kostela v Janově.
1419: Okolní lid již horlivě přilnul k novému učení, zatímco Ronovci, páni na Vožici, se drží katolické strany. Vilém z Ronova, společně s 34 jinými pány, mnohými rytíři a několika městy, vypovídá válku Pražanům. Příští rok se k němu připojují bratři Materna a Kryštof.
1420: Na Vožici sedí Materna z Ronova. Během husitské revoluce se přidal na stranu krále Zikmunda, díky čemuž musela Vožice snášet mnoho táborských výpadů. Zikmund si byl vědom důležitosti tohoto opevněného místa a na začátku roku poslal nejvyššího pražského mincmistra Mikuláše Divůčka z Jemniště, aby se odebral Vožici chránit. Předběhl jej však slavný táborský vojevůdce Jan Žižka, který na Veliký pátek roku 1420 Vožici zcela vyplenil. Městečko bylo tehdy obehnáno dřevěnou palisádou a nazývalo se lidově Vožicí „Plaňkovou“ („Táboři pobořivše tiše plaňky“). Hrad však dobyt nebyl a jeho obránci, již zmíněný majitel Materna z Ronova a dále Mrakeš z Noskova, obdrželi od Zikmunda za utrpěnou škodu 1100 kop grošů českých. Materna dal hrad lépe opevnit. Vožice měla v těchto dobách asi 400 obyvatel.
1425: V září přitáhl k vožickému hradu husitský vůdce Jan Hvězda z Vícemilic. Ze dne 12. října t.r. se dochoval list, ve kterém král Zikmund oznamuje Maternovi z Vožice, že přitáhl s vojskem do Malešic a nazítří pomůže obléhaným na hradě Vožici. Pomoc však nepřišla a tak Materna vydal hrad po několikatýdenním obléhání protivníkovi. Jan Hvězda, vážně raněný, nechal hrad zbořit, ale zajaté propustil na svobodu. Vožice zůstala i v těchto divokých časech v majetku pana Materny z Ronova a jeho bratra Viléma. Oba bratři však později převedli své podíly na jiné šlechtice.
1428-1434: Materna postupuje svůj díl vožického a chýnovského zboží Mikuláši z Čestic, Vilém jej odkazuje svému strýci Čeňkovi z Klinštejna a z Polánky. Tento šlechtic záhy vykupuje od Mikuláše z Čestic i druhou část a stává se tak jediným zápisným držitelem celého panství.
1432: Kryštof z Ronova vyznává, že dluží Mikuláši z Čestic 3000 kop grošů českých, které zapisuje na své panství Vožici. Oldřich z Rožmberka, Jan z Rýzmburka a Matěj Višně z Větřní přivěšují své pečeti k listině a slibují mu dluh do desek zapsati.
1440: Vožické panství má dva zástavní držitele: rytíře Oldřicha Močihuba z Kralovic a rytíře Mikuláše Trčku z Lípy. Močihub z Kralovic, stejně jako Čeněk z Klinštejna, byl aktivní spolubojovník mladého Jiříka z Poděbrad. Brzy po jeho smrti se Vožice dostala v držení Trčků z Lípy, nutno však uvést, že se stále jednalo o zástavní správu, skutečným majitelem tohoto zboží byl český král.
1453: Po smrti bohatého šlechtice Mikuláše Trčky z Lípy, často věřitele císaře Zikmunda Lucemburského, dědí jeho statky synové Burian, Zdeněk a Mikuláš. Vožické zboží zůstává v majetku rytířů Trčků z Lípy, v následujícím století jedním z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, až do roku 1548.

Běleč

Běleč je malá ves ležící dva kilometry severovýchodně od Mladé Vožice. Její dějiny v pozdním středověku jsou spjaty s dějinami panství Šelmberského, kterému ves náležela. Nedaleký hrad toho jména se připomíná již v roce 1318, vystavěli jej páni ze Šelmberka. Ti pocházeli ze starého českého rodu Buziců, který se honosil erbem černé sviní hlavy ve zlatém poli. Místní větev tedy přijala jméno po hradu, který založila.

Běleč v pramenech pozdního středověku

1371: Z Bělče se poprvé píše Vítek, který zde sedí na panském sídle. Má bratry Čeňka a Ondřeje ze Šelmberka (nebo též Šelemberka). Zmíněný Čeněk drží hrad Šelmberk. Páni ze Šelmberka měli patronátní právo k farnímu kostelu v Načeradci již v roce 1359. Tehdy sem podávali kněze Beneš a Vítek ze Šelmberka. Naposledy pak Jindřich ze Šelmberka roku 1407.
1375: Mareš ze Šelmberka založil oltář sv. Václava a Vojtěcha při kostele v Načeradci a daroval mu platy své ve vsi Bělči.
1406: V červenci toho roku byly převedeny roční platy výše zmíněného oltáře ze vsi Bělče na ves Pravětice. Patronem oltáře byl Jindřich ze Šelmberka, sídlící na Kraví hoře, který sem dosadil faráře Jana. Jeho právo podací přešlo na nového majitele panství, Aleše ze Šelmberka, kterého asi můžeme ztotožnit s Alešem z Rýzmberka (Risenberka). V knize erekční se nachází následující zápis: „Podle duchovního práva odebíráme majetek v usedlosti Běleč Jindřichovi ze Šelmberka a jeho dědicům a následníkům a udělujeme jej Alešovi ze Šelmberka, který od nynějška tento majetek podle kupní a prodejní smlouvy drží a vlastní.
1408: Šelmberkové byli v držení Bělče patrně do roku 1408, kdy z neznámých důvodů opouštějí tento kraj. V této době byl hrad již v držení zmíněného Aleše z Rýzmberka, pocházejícího ze starého rodu Drslaviců, jenž pojal za manželku Elišku ze Šelmberka.Tento šlechtic byl donátorem kostela v Janově u Vožice. Aleš z Rýzmberka zemřel patrně v době rozbíhajícího se husitského revolučního hnutí a šelmberské panství získal známý aktivní šlechtic husitské epochy, pan Albera z Těchobuze.

1431: Albera z Těchobuze postupuje šelmberské panství panošovi Mikulášovi z Hořic, zapisuje mu 2000 kop grošů českých na dědictví ve vsích Těchobuzi a Bělči. Předmětem zboží v Bělči jsou dvory kmetcí. Pečeť k listině připojil významný politik a člen basilejského poselstva Menhart z Hradce. Podrobněji se tomuto významnému prodeji věnuji v kapitole o Těchobuzi. V roce 1436 Mikuláš z Hořic dosvědčoval zápis na ves Křekovice jisté Bětě z Libenic a stále seděl na Šelmberku. Měl syna téhož jména, který byl v držení panství až do časů jagellonských.

Bradáčov

Ves dostala jméno patrně po nejstarším držiteli dvora, kterým byl „Bradáč“.

Bradáčov v pramenech pozdního středověku

1378: Z Bradáčova se píše Jakub.
1382: Ves se nachází ve vlastnictví vladyky Jindřicha z Radostovic a jeho synů Petra a Jana. Ti ji předávají, spolu s vesnicemi Pleše, Rodná a Pojbuky, Petrovi z Křížova a jeho matce Ozaně, sestře Jindřicha z Radostovic.
1393: Z Bradáčova se píše Racek (Raczko de Bradaczow), který získává odúmrtí statky v Rašovicích, vesnici vzdálené asi 15 km od Bradáčova. Někdy se uvádí pod jménem Mikuláš Racek z Bradáčova.
1409: Racek z Bradáčova kupuje od Jana ze Švihova dvůr poplužní, dvory kmetcí a „všechno k tomu příslušenství“ ve vsi Víteň a to vč. tamní tvrze, která už před tím často měnila své majitele. Zaplatil 100 hřiven stříbra. Tato ves, ležící dnes v okrese Klatovy, se nachází ve vzdálenosti 160 km od Bradáčova. Jak dlouho si tento majetek Racek z Bradáčova ponechal, není známo, naposledy se připomíná roku 1412. Racka z Bradáčova nacházíme také v knihách provolacích u zápisů na vsi ve vzdálených krajích. např. v kraji Prácheňském r.1405 Jemnici (kterou získal výprosou), 1406 Havlovicích u Domažlic, 1407 Pokonicích,
1407 Blšanech, 1409 Bražci, 1409 Mateřově, 1410 Pěšicích apod.
1412: V deskách zemských pohořelých se vyskytuje zápis ve kterém Mikuláš Holý z Hořepníka prodává dědinu svou v Kladrubech, poplužní dvůr a dvory kmetcí atd. Držkovi z Bradáčova a jeho potomkům. Obnovený vklad do desek zemských učinil roku 1542 i jistý Mareš z Bradáčova, který „sedliště pusté s dědinou, vše což jest tu někdy Janovi, dědu jeho od Petra z Bradačova v prvních Jana Doupovce n.25 (v roce 1453) kladeno bylo, opět si v desky vepsati dal“. Lán pole v Bradáčově držel od roku 1393 také Zdeněk, kaplan pánů z Janovic. Patrně jej získal na přímluvu Purkarta Strnada z Janovic, tehdy nejvyššího dvorského sudího a majitele vožického panství.

Poznámka: Ves byla pravděpodobně rozdělena na několik dvorů, na kterých seděly ve stejné době různé rodiny. Pakliže se od roku 1393 držitelé zdejších dvorů píší „z Bradáčova“, nelze z toho usuzovat, že se vždy jednalo o stejný rod. Mohlo se jednat jak o šlechtický predikát, neb přídomek tak pouze o přízvisko, v případě zemanů. V polovině 15. století už se minimálně v jednom případě nejednalo o manský statek, nýbrž o statek zpupný, tedy svobodný a dědičný, jak nás o tom zpravuje zápis v deskách zemských pohořelých.

Holýšov

Jméno Holýšova se často měnilo, ves se nazývala Holejšov (Holayšov, Holegssow), Holešov, Holišov, Holíšov a konečně Holýšov. Nejstarší zprávy o Holýšově u Lukavce máme až z konce 14. století a obsaženy jsou v knihách konfirmačních pražské diecéze. Ze zápisů v nich vyplývá, že držitelé holýšovské tvrze měli polovici podací kostelní v blízkém Mezilesí. Druhou polovici měli držitelé tvrze mezileské.

Holýšov v pramenech pozdního středověku

1380: Dne 27. ledna navrhli patroni kostela sv. Jakuba v Mezilesí, Bohuněk z Mezilesí a Sulek z Holýšova na místo faráře v Mezilesí, uprázdněné odchodem dosavadního faráře Mikuláše na jinou faru, arcibiskupu pražskému, jako příslušné církevní vrchnosti, svého kandidáta Jana, kněze ze Lhoty. Po smrti mezilesského faráře Jana navrhli patroni Ctibor z Mezilesí a Václav z Holýšova arcibiskupu za faráře v Mezilesí kněze Jana z Mezilesí. Byl dosazen 12. ledna 1419.
Poznámka: Farní kostel v Mezilesí spadal do Řečického děkanátu arcijáhenství Kouřimského. V období 1369-1405 odváděl vždy 9 grošů papežského desátku. Jednalo se tedy o tzv. spolupatronát, při němž dva zemané měli patronátní právo společně. Bylo to právo patronátní věcné, dědické, spojené s tvrzemi v Mezilesí a Holýšově. Podle starého tvrzení „Patronum faciunt dos, aedificatio, fundus“ (patronem se stane, kdo vystavěl nebo dal pozemek), můžeme předpokládat, že zemané v Mezilesí a v Holýšově poskytli k zřízení kostela sv. Jakuba v Mezilesí nutné hmotné prostředky. Kostel se připomíná jako farní roku 1384 v děkanátu Řečickém.
1440: Počátkem 15. století seděla na holýšovské tvrzi Kateřina z Holýšova, která zemřela před rokem 1440. Zboží v Holýšově se vším příslušenstvím připadlo na krále, jelikož Kateřina zemřela bez právoplatných dědiců. Král Ladislav však jmenované statky udělil Chvalovi z Pohnání za věrné služby. Provolací listy vyšly jeden v Budějovicích a druhý ve Vožici roku 1454 o druhé svátku po sv. Františku (7. října). Tento výprosník se později dostal k držení statků v Protivíně, přijal po něm přídomek a psal se posléze „z Protivína“.
1455: Druhý zápis týkající se Holýšova nalézáme rovněž v deskách dvorských a byl učiněn ke dni sv. Havla (14. října) roku 1455. V zápisu se uvádí: „ve vsi Holýšově Kateřina odtudž zemřela. Její zboží a dědiny, jakož i Holýšov ves, tvrz tamtéž, dvůr poplužní, dva dvory kmetcí (selské, poddané), jeden pustý, druhý osedlý, 9 grošů a 2 peníze ročního platu odvádějící, s polmi, lukami, lesy, potoky, třemi rybníky, polovici podacího ke kostelu v Mezilesí a vší zvůlí k nim příslušející, na pana krále zákonitě spadly (…) král jmenovité statky daroval Chvalovi z Pohnání a jeho dědicům, odhadnuté na 100 kop grošů (…)“.
Pouhé dva dny po tomto zápisu vyskytuje se v kvaternu modrém půhonném deskách zemských, záznam o Anně z Holejšova, která pohání Machnu Lapáčkovou z Římovic, přiznává své dědické právo na zboží v Římovicích. Z právního obsahu citovaného nálezu vyplývá, že Anna z Holejšova žila před vdavkami na statku v nedílnosti s otcem (či bratrem nebo jiným nedílným pokrevním příbuzným), neobdržela věna a podržila si tudíž k tomuto statku nárok dědický. Poněvadž nebylo mužských dědiců, dědila svůj rodný statek, při čemž jí připadla povinnost vyplatit věnem z téhož statku Machnu Lapáčkovou, pravděpodobně svou macechu, které její manžel ujistil pro případ vdovství na tomto statku zástavním právem určitou částku.
Anna z „Holejšova“ však s nejvyšší pravděpodobností byla manželka dědiníka Ondřeje. Známe i její sestru, kterou byla Dorota, provdaná za Ctibora ze Bzové. Svobodné statky dědil nedílný syn či nedílná dcera, případně jiní nejbližší příbuzní. Je tedy zřejmé, že mužští členové rodinného nedílu zemanů z Holýšova vymřeli za válek husitských a Kateřinou z Holýšova vymřel tento zemanský rod i po přeslici. Zboží holýšovské se stalo předmětem odúmrtního řízení. Anna byla patrně manželkou výše uvedeného Chvala z Pohnání. O Holýšovu se nám dále v pramenech nedostává zpráv až do roku 1530. Víme, že tehdy zde žili
svobodníci a majetek se začal drobit, čímž nastal jejich pozvolný úpadek.

Janov

Janov je ves u Mladé Vožice, připomíná se roku 1360 jako farní. Tehdy náležela ke hradu Vožickému, kromě půl druhého lánu, který patřil ke hradu Šelmberku. Obojí bylo později sloučeno držiteli vožického panství. Nejstarší dějiny této vsi jsou tedy spjaty s dějinami, často zastavované, Mladé Vožice. V roce 1431 koupil od Albery z Těchobuze šelmberské panství Mikuláš z Hořic. V Janově držel půl druhého lánu. Blíže se tomuto šlechtici věnuji v kapitole o Těchobuzi.

Mezi patrony farního kostela Všech svatých v Janově nacházíme držitele vožického panství, o nichž již byla řeč v kapitole o Mladé Vožici. O dalších konfirmacích není v knihách záznamech, nicméně můžeme si povšimnout, že prakticky vždy, kdy došlo ke změnám ve vlastnictví mladovožického panství, nový majitel ke kostelu dosadil nového faráře.

Z Janova u Mladé Vožice pocházel významný církevní reformátor a český katolický kněz Matěj z Janova (asi 1350 – 1393). V mládí vedl pohodlný život a jeho ideálem bylo bohatství, podobně však smýšlela většina tehdejšího duchovenstva. Na nové myšlenky jej přivedla až chudoba v osmdesátých letech. Začal kázat u sv. Mikuláše na Starém městě pražském. Jeho české projevy se týkaly hlavně oltářní svátosti, doporučoval laikům denní přijímání z kalicha a zavrhoval přehnanou úctu k obrazům a svatým. To katolickou církev pobouřilo a koncem dekády byl přinucen před synodou odvolat své učení. Na půl roku byl suspendován z kazatelského úřadu. Jeho význam spočívá v tom, že kladl důraz na studium bible, která mu sloužila k řešení otázek spojených s nápravou katolické církve. Právě pozorováním církve jeho doby v biblickém zrcadle ho přivedlo k náhledu, že není vše v pořádku a je třeba nápravy. S Milíčem z Kroměříže a Konrádem Waldhauserem jej řadíme mezi tzv. Husovy předchůdce.

Velký a Malý Ježov

Až do roku 1454 uvádí se v kraji Bechyňském jen jediný Ježov (Gyezow), po tomto roce se dělí na Velký a Malý. Zřejmě tu byla skupina dvorů, jejichž majitelé se měnili a z nichž během doby vznikly dvě vesnice, vzdálené od sebe asi jeden kilometr. Poprvé se jméno Ježova ozývá v příjmení proslulého mistra Vojtěcha Raňkova z Ježova. V deskách dvorských se k tomuto Ježovu nachází několik zápisů.

Ježov v pramenech pozdního středověku

1382: Ze dne 7. února roku 1382 existuje záznam v první knize provolací, který nás zpravuje o úmrtí Šimona z Ježova. Dotyčný zemřel bez dědiců a tak jeho majetek odúmrtním právem připadl králi, který jej záhy daroval Jencovi z Janovic. Jenec z Janovic je připomínám v letech 1381-1388 jako přísedící dvorského soudu, zasedal také při soudu zemském a výprosou získal i dva statky v okolí Chomutova.
1394: Ve Vožici byla provolána odúmrť po jisté Bětě z Ježova. Její dvory kmetcí se vším příslušenstvím přijal pan Zdeněk, kaplan Purkarta Strnada z Janovic, pána na Vožici a nejvyššího sudího dvorského, ale v červenci roku 1400 byly dány Ctiborovi z Ježova a Šilhanovi, služebníkům pana Heřmana z Choustníka, královského hofmistra.
1395: V únoru toho roku byla ve Vožici provolána odúmrť po Buzkovi ze Zdiměřic a jeho dětech, předmětem byly poplužní dvůr ve Zdiměřicích a lán pole v Ježově. Odúmrť získal pán Jindřich z Hradce, který toto zboží postoupil Chvalovi ze Chmelného. Zdali je totožný s pozdějším husitským válečníkem toho jména, erbu lilie, který bojoval na straně panské jednoty v bitvě u Lipan, nelze s jistou potvrdit.
1399: Další odúmrť byla provolána 2. června a 19. července 1399. Zboží a dědiny po zesnulé Aněžce z Ježova věnoval král Buškovi z Petrovic (u Mladé Vožice), čemuž se vzepřel jistý Markvart ze Šadovy Lhotice. Jménem Aněžčiných nedílných synů Přebora z Ježova a Přebora z Nespeřic (u Uhlířských Janovic) prohlašoval, že jejich matka po smrti manžela se syny ve vdovství zde pokojně žila, ale jelikož to nemohl nijak dokázat, právo bylo Buškovi dáno za obdržené.
1401: Připomíná se Petr z Ježova, který poskytuje udání na mord panoše v Ježově. Následuje období třiceti let, o kterém se nám nedostává k Ježovu zpráv.
1432: Markéta z Ježova, manželka nebožtíka Mikše z Černé, zapisuje svým dcerám Ofce, Přibce, Důře a Zbynce dluh na Uhlíkově Lhotě (mezi Pelhřimovem a Rynárcem). Své statky Markéta intabulovala až 14. února 1454.
1437-1454: Na Kamberském zboží (tvrzi a poplužním dvoře) seděl Otík z Vřesovic. V téže době proběhl prodej poplužního dvora v nedalekých Daměnicích, u kterého se jako ručitel za správnost tohoto pořízení vyskytoval jistý Otík z Křekovic. Zdali je totožný s Otíkem z Vřesovic, nemůžeme pro nedostatek pramenů zjistit.
Podle čtvrté knihy provolací desek dvorských zůstal po zemřelém Otíkovi z Ježova statek, který král Ladislav podle provolacího listu, vyhlášeného ve Vožici 7. června 1454, daroval Milotovi z Chřenovic a z Kamberka, který byl v roce 1421 na Čáslavském sněmu zvolen do husitské zemské vlády. Bezesporu přinejmenším v případě Otíka z Vřesovic a Otíka z Ježova se jedná o stejnou osobu.
Podle dalších zápisů v knihách provolacích desek dvorských zjišťujeme, že v Poděbradském věku žili na dvorech kmetcích Ještal (ve Velkém Ježově) a Ondřej, neb Onek (v Malém Ježově). Po jejich smrti získal výprosou oba statky Jan Malovec z Pacova. V raném novověku žily ve Velkém i Malém Ježově nadále rodiny nižší šlechty. Největší majetek koncentroval ve svých rukou asi rytířský rod Jenšíků z Ježova, který sem přesídlil do nedalekého Radvanova a jehož potomci, dělením těchto vladyckých statků, zanikli mezi svobodníky.
O rodové kontinuitě na majetku v Ježově nemůžeme ve vymezeném období hovořit. Jen v letech 1382-1399 byla ve Vožici čtyřikrát provolána odúmrť na zdejší manské statky. Mezi výprosníky, kterým král daroval tyto dvory, nalézáme, vyjma pana Jindřicha z Hradce, členy nižší šlechty. Patrně se zároveň jednalo osoby pohybující se v blízkosti panovníka.

Z Ježova pocházel významný český učenec Vojtěch Raňkův z Ježova (Adalbertus Ranconis de Ericinio, asi 1320 – 1388), doktor teologie a kněz, ve své době morální autorita a veřejně uznávaná česká osobnost. Velkou část svého života strávil v zahraničí. Studoval v Paříži na Sorbonně, kde získal titul mistra svobodného umění a roku 1355 zde byl dokonce zvolen rektorem. Žádný Čech již tak vysokých poct v Paříži nedosáhl, přesto své vzdělání mistr Vojtěch většinou promarnil v malicherných sporech a ve shonu za kariérou. Ač nebyl lhostejný k nedostatkům církevního života, úzkostlivě dbal na to, aby se nedostal s církví do sporu. I tak však prokázal služby počínajícímu reformnímu hnutí. V Anglii se seznámil s kritikem žebravých řádů, Richardem FitzRalphem, z jehož děl vycházel. Vojtěchovy scholastické a didaktické spisy, výklady a kázání ovlivnily mistry pražského vysokého učení, ačkoliv sám na universitě nikdy nepůsobil. Zasloužil se o proniknutí učení Jana Viklefa na českou půdu. Ve styku byl i s dalšími předními náboženskými mysliteli, zejména s Janem Milíčem z Kroměříže, Tomášem ze Štítného nebo s mistrem Matějem z Janova, kterého podporoval v době pařížských studií. V teologických názorech byl Vojtěch velmi tolerantní. Zemřel 2. dubna 1388. Všechno své jmění odkázal na zřízení stipendií pro chudé české studenty, kteří by se chtěli vzdělávat na univerzitách v Oxfordu či v Paříži. Stejně jako u Matěje z Janova nevíme nic o jeho předcích. Vojtěchovým otcem byl pravděpodobně jistý Raněk, držící kolem roku 1300 zemanský statek v (Malém) Ježově.

Pojbuky

Tato ves se v pramenech vyskytuje v podobách „Powibuk, Pobibuky“ nebo také „Pobybuk“. Pojmenování vesnice Pojbuky toponomastika vysvětluje tak, že šlo o sídlo pobibuků, tedy lidí pobíjejících, porážejících buky. První zmínka o existenci Pojbuk se v písemných pramenech objevuje v roce 1382. Ves byla statkem krále Václava IV.

Pojbuky v pramenech pozdního středověku

1382: Čtyři lány v Pojbukách drží Jindřich z Radostovic a jeho dva synové Jan a Petr.
1398: Připomíná se Fricek z Pojbuk, služebník královské komory. Král Václav IV. mu k manství Vyšehradskému daroval všechna svá práva k polovině vesnic Nečky, Újezdec a Křekovice, které na něj připadlo po Markétě z Žernovníka a nařizuje, aby mu na ty statky písař desek dvorských vydal provolací list a uvedl jej v jejich držení. Ve stejném roce sedí na zdejším vladyckém sídle Václav z Pojbuk.
1399: Král Václav IV. daroval Frickovi z Pojbuk k manství Vyšehradskému celé své právo ke statkům ve Slavíně, které na něj spadly po smrti Žáčka odtud. O několik měsíců později daroval král Frickovi z Pojbuk a Jindřichovi Kokovcovi k manství vyšehradskému 200 kop grošů českých ve vsích Smrkov a Povlčí, které na něj spadly po smrti mistra Heřmana a jeho synů. Písaři nařizuje dát ta zboží provolat a shledají-li, že král k nim má právo, aby zmíněných 200 kop přiřkli oběma obdarovaným, kteří za to mají vykonávat manské služby k Vyšehradu.
1401: Toho roku uloupili Zdebor z Pojbuk (z Poděbuk), Tožek a Pešík ze Střítěže tři koně u Benešova a u Týna vzali jeden vůz sukna. Tožek doznal na mučidlech ve Vožici i další lup, na kterém se dotyční podíleli. Farářovi ze Zhoře u Těchobuze odcizili jeden čber žita a dva čbery sladu.
1409: Jan z Pojbuk vznesl námitku při provolání odúmrtě po Mackovi z Pojbuk, statky nakonec král
daroval Zdeňkovi z Hlinice. Týž rok se v erekční knize vyskytuje Hanuš z Pojbuk, který daroval 5 lánů ke kostelu ve Zhoři.

Radostovice

Poprvé se jméno Radostovic objevuje v úředních záznamech v roce 1371, kdy na zdejším vladyckém sídle seděli Jindřich a Václav z Radostovic. Tito uzavřeli před úřady koupi jednoho lánu půdy v Pravěticích od Čeňka ze Šelmberka, sedícím na hradě toho jména. Zaplatili 13 a 1/2 kopy grošů českých.
Jindřich působil ve službách mocného rodu pánů z Rožmberka. Když ovdověla jeho sestra Ozana, provdaná za Přibíka z Křišova, zapsal jí a synovi Petrovi dne 15. června 1382 platy v Plešech, Bradáčově a Rodném. Její syn Petr se odebral do cizích zemí a Ozana roku 1389 vyznala, že pokud se nevrátí, její zboží zůstane při bratru Jindřichovi.
O Jindřichovi z Radostovic máme bezesporu nejvíce zpráv z celé rodiny. V roce 1385, kdy působil jako purkrabí na Krumlově, vystupuje také jako poručník sirotků Příbíka z Dráchova. Společně s dalšími poručníky daruje zdejšímu kostelu platy, aby za duši Příbíkovu mše slouženy byly208. V Krumlově setrval ještě několik dalších let, roku 1389 se připomíná jako úředník pánů Oldřicha a Jana z Hradce.
Na základě studia pozůstalosti Augusta Sedláčka a navazujících relevantních pramenů

Radostovice v pramenech pozdního středověku

1371 a 1380: Jindřich a Václav z Radostovic.
1382: Jindřich z Radostovic a jeho synové Jan a Petr drží dva lány v Bradáčově a 4 lány v Pojbukách. Jindřichova sestra Ozana. Drží ves Bradáčov.
1383: Jindřich a Václav, bratři z Radostovic.
1384: Jindřich z Radostovic je zmiňován jako purkrabí na Krumlově.
1385: Jindřich a Václav z Radostovic.
1386: Jindřich z Radostovic jako purkrabí na Krumlově.
1386: Jindřich a Václav z Radostovic se účastní soudu panského na Moravě ohledně zboží v obci
Hobzí.
1387-1389: Jindřich z Radostovic jako purkrabí na Krumlově.
1389: Kšaft Ozany z Radostovic, syn Petr, bratři Jindřich a Václav. Ozana z Radostovic vyznává, kdyby se její syn Petr nevrátil z ciziny, její zboží zůstane Jindřichovi z Radostovic bratru jejímu, kdyby tento zemřel, aby připadlo na jeho a děti Václava, bratra jejího. Svědčí Jan z Rožmberka a Jindřich, jeho synovec, Mrakeš z Petrovic, v tu dobu Purkrabí na Příběnicíchm Petr Višně z Větrnic, v tu dobu nejvyšší komorník. Léta páně 1389, den sv. Markéty (13. červenec). Koroborace přitištěnou pečetí „Ozanne de Radhostowi“, pták nad helmou.
1391: Jindřich a Václav z Radostovic.
1392-1393: Jindřich z Radostovic jako purkrabí na Krumlově.
1394 (30. listopadu): Jindřich z Radostovic prodává Kačeně, vdově po Dobešovi z Mezimostí, řečeném z Dráhova, části vesnic Nětovice, Vřesná a Pleše a dva lány lesa řečeného „ve Džbáně". Jako rukojmí zde vystupují jeho synové Jan a Petr.
1395: Jindřich z Radostovic, purkrabí Třeboňský: …činí své pořízení, zjednává věno své ženy Maczle řečený, přikazuje synům svým Janovi a Petrovi a Janovi z Bukové sestřenci svému, aby jí postoupili 6 kop grošů českých platu ve vsi Rovné (...), přiznává se k tomu v Třeboni léta páně 1395, v úterý před sv. Šimonem a Judy (26. října). Koroborace přitištěnou pečetí „Henrici de Radostovic“, pták nad helmou.
1396: Jindřich z Radostovic, synové Jan a Petr.
1398: Jan z Hobzí píše Jindřichovi z Radostovic, otci svému.
1401: Jindřich z Radostovic, purkrabí na Lutové, jako rukojmí při kšaftu třeboňského měštěnína Mikeše Landra.
1401: Jan a Petr, synové Jindřicha z Radostovic.
1402: Jindřich z Radostovic jako rukojmí při koupi platu v Doňově třeboňským opatem Janem.
1408: Příba, vdova Václava z Radostovic: Jindřich z Rožmberka, Ondřej z Vlčetína, purkrabí na Krumlově, Mikeš Kosoř z Nebošovic, purkrabí na Helfenburce, Sulek ze Zálezl, Vojtěch z Krasíkova připisují dluh za věno vdově někdy řečené Václava z Radostovic, paní Příbě 200 kop grošů českých, zaplatiti mají na sv. Havla 10 kop gr.č. a potom po lhůtách slibují plat 20 kop postoupiti v Krtelích.
1409: Petr z Radostovic vznesl námitku při provolání odúmrtě po Mackovi z Pojbuk, statky však nakonec získal Zdeněk z Hlinice.

Jindřich z Radostovic se v kartotéce Augusta Sedláčka připomíná naposledy v roce 1402, dožil patrně v Třeboni. Jeho Bratr Václav zemřel před rokem 1408, neboť v tomto roce připsal Jindřich z Rožmberka věno na obci Krtely vdově Příbě. Následuje více jak dvacetileté období o kterém se nám nedostává k Radostovicím zpráv. Až v roce 1437 se připomíná jakýsi Jan z Radostovic, který se ve Smilových Horách domáhá poplužního dvoru svého zemřelého strýce Hereše. Zdali se jedná o Jindřichova syna nemůžeme s jistotou říci, spíše se bude jednat o další generaci. V roce 1452 se uvádí Jan z Radostovic jako úředník na rožmberském hradě Choustníku. Vladycký rod Radostovických pobýval ve službách mocných Rožmberků po více generací.
Vladykové z Radostovic měli v erbu ptáka nad helmou a za ním kytu (chochol).

Poznámka: Můžeme konstatovat, že do husitských válek byla ves v majetku jednoho rodu. Následně ubývá záznamů v pramenech. Až v době polipanské nalézáme další zprávy o majitelích Radostovic. Zdali se však jedná o stejný rod, jako v období předhusitském, není zcela jasné, ale je to pravděpodobné, neboť o případné odúmrti či prodeji novému majiteli není v deskách dvorských záznam. Další zajímavá skutečnost je osoba Jindřicha z Radostovic (zkomoleně z Radostic), uvedeném roku 1523 mezi rytířským stavem poplatníků Bechyňského kraje. Jindřich bylo křestní jméno nejstaršího známého držitele Radostovic, nemuselo by se tedy jednat o náhodu. Pakliže Jindřich z roku 1523 pochází ze stejného rodu jako Jindřich uváděný roku 1371, můžeme zde hovořit o majetkové kontinuitě jednoho rodu po dobu minimálně 150 let (1371-1523).

Radvanov

Pro nejstarší dobu Radvanova nedostává se nám mnoho zpráv. Tvrz zde stála prokazatelně až roku 1525. Zhruba v této době byla ves rozdělena na několik drobných statků, z nichž se nám připomínají vladycké rodiny Jenšíků, Ústojovců, Zmyslovských, Pravětických a Kocourovských. Z předhusitských písemných pramenů známe Jana z Radvanova a na Babicích, který zemřel bez dědiců a jeho zboží připadlo na krále. Ten jej postoupil Vilémovi z Jiví. Odúmrť byla provolána ve Vožici 2. prosince 1399.

Radvanov v pramenech pozdního středověku

1400: Zemřel Předslav z Radvanova a jeho majetek připadl na krále. Dědických nároků se dožadoval Ctibor z Radvanova.
1408: Vyskytuje se pan Šimon z Radvanova, prokurátor ustanovený pražským presbyterem. Za úkol měl přijímání darů jakožto příspěvků pro opata a královský dvůr.
1430: Litvín z Radvanova vystupuje jako svědek pořízení Vichny z Chocova, která předává všechen svůj majetek Vikéřovi a Jankovi z Chocova. Litvín z Radvánova je zde nazýván „slovutný panoše“ a disponuje vlastní pečetí, kterou k listině přivěšuje. (Intabulováno až r.1437)
1448: Litvín z Radvanova dobývá Prahu s Jiříkem z Poděbrad.
1449: Litvín z Radvanova vydává odpovědný list.
1454: Jan z Radvanova je uveden mezi svědky, které vedla vožická obec, odpírající odúmrť po Janovi Otradovi z Vitanovic. Jan prohlašuje: „To mi svědmo, že za krále Václava drahný čas úrok z Daměnic, Pravětic a z Podolí dáván jest faráři Vožickému beze všeho odporu“, byl tedy pamětníkem vlády krále Václava IV., ale v pramenech té doby se zde nevyskytuje. Jistě se nejednalo o potomka Jana z Radvanova, připomínajícího se roku 1399, neboť ten zemřel bez dědiců. Obtížně lze také, pro nedostatek pramenů, definovat jeho vztah k početnému rytířskému rodu Jenšíků, užívajícího predikátu z Radvánova, který se zde připomíná od konce 15. století. Jisté je, že Jenšíkové dostali své příjmí po předku se křestním jménem Jan.

Smilovy Hory

Ves se prvně připomíná roku 1363, kdy ke zdejšímu farnímu kostelu přichází farář Jan. Tehdy se ovšem nazývala pouze „Hory“, přívlastek „Smilovy“ obdržela až po jejím majiteli Smilovi z Řísnice, který pocházel z původně vladyckého, později rytířského rodu Řísnických z Řísnice. Tuto ves, včetně práva podacího ke zdejšímu kostelu, držel jeho rod od konce 15. století, ačkoliv tehdy se zde nacházel ještě poplužní dvůr Vaňka Hyndráka. Některé zdejší statky se počaly dělit a tak zde na sklonku 15. století vznikala svobodství.

Smilovy Hory v pramenech pozdního středověku

1363: Připomínají se Oldřich Korec z Heřmanic a jeho synové Miroslav, farář v Kunžaku, Bernard a
Zdimír, farář v Šebířově.
1374-1380: Žijí bratři Zdimír, Bernard a Miroslav z Hor.
1389: Heřman z Hor prodal dvůr Bohuňkovi z Hor.
1392: Beneš z Jivé má v Horách dva dvory poplužní a tři dvory kmetcí, své ženě Anně z nich přiznává 80 kop grošů českých.
1393: Zemřeli sirotci Jana Kocúra z Hor, jehož 1 lán v Bradáčově a 1 v Daměnicích připadly na krále. Zboží získal Purkart Strnad z Janovic, který jej postoupil svému kaplanovi Zdeňkovi.
1394: Beneš z Hor prodal Hronovi a jeho dědicům dva dvory kmetcí v Jiví. Beneš z Hor je pravděpodobně totožný s Bohuňkem z Hor (1389), který se někdy píše z Jivé. Neměl podací ke kostelu v Horách a nepatřil do rodiny Oldřicha z Hor.
1394: Naposledy se připomíná Bernard z Hor.
1401: Připomíná se Václav Dobrman z Hor, vyšehradský děkan. Václav Dobrman z Hor, víceděkan, Jan kustos a celá kapitula vyšehradská schvalují nové odvěnění oltáře sv. Hedviky Mikulášem Prellerem, oltářníkem kouřimským, a postupujíce mu věnovaný roční důchod 12 kop s vytyčením závazků oltářníkových, udělují právo podací kouřimskému měšťanu Václavu Zeilotovi a dědicům.
1405-1414: Žijí Václav z Hor, kanovník vyšehradský, Dobrman rozený Bernarda a Dobrý, sirotek
Oldřicha z Hor.
1408: Panoše Dobrman z Hor navrhl úrok choralistům vyšehradského kostela.
1411: Petr, purkrabí na hradě Velešíně a Hynek z Újezda zapsali plat 40 grošů na Újezdě Heřmanovi z Hor, písaři na hradě Krumlově. Je možné, že se jedná o Heřmana, který z Hor odešel v roce 1389, kdy zde prodal dvůr.
1417: Zemřel vyšehradský děkan Václav Dobrman z Hor a jeho dvory v Obratani byly provolány ve Vožici.
1438: Zemřel Hereš z Hor a jeho dvory spadly na krále. O dědictví se přihlásil Herešův synovec Jan z Radostovic. Zboží nakonec získal Vilém ze Žlutic.

Poznámka: Ves Smilovy Hory byla pravděpodobně minimálně v letech 1363-1415 v držení rodu, který svůj původ odvozoval od nejstaršího známého člena Oldřicha Korce z Heřmanic (zemřel kolem roku 1374). Jeho synové zastávali i pozice duchovních při kostelech v Horách a Šebířově. Ve vsi se nacházely také nejméně dva poplužní dvory, které měly jiné majitele (1389-1438). V deskách dvorských ani deskách zemských nejsou ke statkům v Horách pro období 1439-1480 (v případě DZ až do 1492) žádné záznamy, což může značit, že statky zůstávaly stále v majetku jednoho rodu. Odborník na staré české právo, prof. Karel Malý k tomu dodává: „Uplatňovala se instituce nedílu. Pokud byli otec i syn účastníky nedílného majetkového společenství, nemuselo se jednat o dědickou posloupnost, majetek zůstával v nedílu a jen se měnily podíly jednotlivých nedílníků. Pokud nešlo o nedíl, pak nabytí dědictví ze zákona - tedy z otce na syna nevyžadovalo závěť a také se nemuselo vkládat do desek zemských, nicméně pro nezpochybnitelnost vlastnických práv se to zvláště u menších statků dělalo, neboť vklad nebyl na poplatcích tak vysoký. Jinými slovy, nebylo třeba při nabytí nemovitosti zápisu do desek zemských.

Staniměřice

Název dnešní obce, dříve samoty, značí, že zdejší dvůr byl založen nějakým Stanimírem, jenž si k názvu přidal tehdejší německý výraz pro sídlo – Sitz, tudíž se toto místo psalo „Stanimirzicz“ jak praví nejstarší dochovaná písemná podoba z roku 1318. Kdo byl tento snad zakladatel, či jen obnovitel zpustlého či shořelého dvorce v soutěsce, kudy vedla odpradávna stezka k Pacovu, se zpráv nedochovalo.

Smilovy Hory v pramenech pozdního středověku

1318: Z šera dějin vystupuje Jaroslav z Kouta ze Staniměřic, který je pohnán před zemský soud, neboť Vilémovi z Vožice, majiteli panství, vylovil rybník a v Janově mu sebral koně a oblečení. Šlo o rozmnožitele majetku, v jednom ze zápisů se dále uvádí „z Koutů a Nahořan“. Nemusí to značit, že vlastnil celé vsi, patrně jen po jednom dvoře v každé z nich. Jak se objevil, tak také zmizel a písemné prameny k této vsi následujících 80 let mlčí.
1397: Aleš z Rýzmberka, pocházející z Hradeckého kraje, založil s manželkou Eliškou v Janovském kostele nový oltář ke cti p. Marie a sv. Kříže a nadal jej platem 6 kop grošů českých ve Staniměřicích, dvorem s rolemi a dvěma lány lesa poblíž. Ustanovený kaplan byl povinen sloužit čtyři mše, z nichž jednu na hradě Šelmberku a to kdykoliv o to bude požádán. Aleš z Rýzmberka byl tedy donátorem janovského chrámu a jeho rezidenčním sídlem byl hrad Šelmberk. Zápis je zajímavý tím, že vyjmenovává několik lidí ze Staniměřic. Osedlé poddané známe křestními jmény: Staněk, Havel, Zdeněk, Mikoláš, Přibík a Domek.
1407: Aleš z Rýzmberka přebýval na hradě Šelmberku a k oltáři podával nového kněze.
1408: Aleš z Rýzmberka prodal tomuto oltářníku 45 grošů platu ve Staniměřicích.
1409: Aleš z Rýzmberka přidal oltářníku Janovi 3 kopy grošů platu ve Staniměřicích a Chotěboři.
1419: Naposledy se připomíná Aleš z Rýzmberka. Podává kněze do Janova.
1431: Staniměřice přecházejí do rukou Mikuláše z Hořic, sídlícím na hradě Šelmberku. Zápisu se podrobněji věnuji v kapitole o Těchobuzi.
1440: Mikuláš z Hořic prodává půl lánu ve Staniměřicích jakémusi Milšovi.
Část vsi tvořily od 15. století svobodnické dvory.

Těchobuz

Těchobuz je ves ležící v nadmořské výšce 550m. Byla založena v době středověké kolonizace, nejspíše ve 13. století. Název byl vsi dán podle mužského jména Těchobud, osobě jinak nám neznámé a vykládá se jako Těchobudův dvůr. Do psané historie Těchobuz vstoupila v roce 1352, tehdy patřila Kunešovi z Těchobuze. Po něm zde vládla jeho vdova Jitka. Roku 1374 držel Těchobuz Vchyna z Pacova, po něm jeho syn Jan. Asi nejvíce jsou středověké dějiny této vsi spjaty se jménem Albery z Těchobuze, původně ze Stájic, který Těchobuz koupil někdy po roce 1390 a usadil se na zdejší tvrzi. Albera byl významný a vážený rytíř, literárně vzdělaný a v českých dějinách sehrál důležitou roli. Stál v čele celého kraje kolem Těchobuze, Pacova a Vožice. Těchobuz pod jeho vedením vzkvétala hospodářsky i kulturně. Jako sídlo mocného šlechtice stala se zdejší tvrz jednou z nejvýznamnějších tvrzí v celém kraji. Alberovo panství bylo rozsáhlé, patřil mu hrad Šelmberk, kam přesídlil z Těchobuze, neboť hrad byl přeci jen pohodlnější a v revolučních časech i bezpečnější sídlo. Albera z Těchobuze byl členem Panské jednoty a tudíž nepřítelem krále Václava IV., proti kterému v roce 1399 vystoupil. O šestnáct let později pečetil stížný list proti upálení mistra Jana Husa v Kostnici. Během husitských dob Albera lavíroval mezi tábority a Rožmberky, nakonec se přiklonil ke straně táborské, čímž si uchránil své statky ležící v blízkosti Tábora. Albera z Těchobuze byl již v pokročilejším věku a vojenských akcí se nezúčastňoval. Jelikož neměl žádné přímé potomky, snažil se aby jeho zboží Těchobuz a Brandlín zůstalo po jeho smrti příbuzným.278 Během husitské revoluce však značně rozmnožil svůj majetek - dostal se k držení šelmberského panství, které však za několik let prodal. Albera z Těchobuze zemřel po roce 1439. K dokreslení představy o historickém vývoji Těchobuze jsou zajímavé i tamní archeologické nálezy. V roce 1919 zde byl náhodou objeven depot 678 kusů stříbrných mincí. Jednalo se o pražské groše českých králů Karla IV. a Václava IV. Bezmála o osmdesát let později byl učiněn další náhodný objev. Při budování dětského bunkru nalezly děti množství středověké kuchyňské keramiky: pánve, mísy, džbány a dále také nádobkové a reliéfní kachle.

Těchobuz v pramenech pozdního středověku

1352 a 1358: Připomíná se Kuneš z Těchobuze (Cunssone de Tiechobuz), purkrabí v Počátkách.
1365: Právo podací ke kostelu v Těchobuzi měla Jitka, vdova Konráda, purkrabího v Počátkách. Bezpochyby se jednalo o Konráda, dříve psaného Kuneš.
1374-1377: Těchobuz se nachází v majetku Vchyny z Pacova.
1388: O statky Dráchov a Těchobuz byla sepsána svatební smlouva mezi Janem, synem Vchyny z Pacova a poručníky Anny, dcery po zemřelém Přibíkovi z Dráchova. Těchobuz tak připadla manželům.
1399: Na Těchobuzi sedí vážený pán Albera z Těchobuze. Drží také hrad Šelmberk a ves Brandlín. Tento významný šlechtic se uvádí mezi členy panské jednoty, která uzavřela od 15. června 1399 do 6. ledna 1400 příměří s králem Václavem IV. Na začátku husitské revoluce lavíroval mezi Tábority a Rožmberky. Na tu a tu stranu se přidával vždy podle svého osobního prospěchu. Jako jediného ze šlechticů v tomto kraji jej spatřujeme mezi pečetníky stížného listu české šlechty, kterým protestovala proti upálení mistra Jana Husa. V této době byl Albera již purkrabím na hradě v Příběnicích, který patřil k rožmberské klientele. V letech 1419-1420 Albera působil ve službách mocného velmože Oldřicha z Rožmberka, brzy se však vrátil do táborského svazu, aby tak uchránil své nové sídlo na Šelmberku.
1400: Albera z Těchobuze přijal do nedílu Jíchu z Prosenic s dětmi a Jarohněva Vejháka z Křečovic bez dětí. Předmětem byly těchobuzský statek s tvrzí a příslušenstvím a poddanské usedlosti v Hlinici. Jarohněv však brzy po tomto zápisu zemřel a Albera se zmínil, že Brandlín daruje strýcům svým (tj. Jíchovi) a Těchobuz dá „Hořickému“ (Mikulášovi z Hořic).
1401: V Popravčí knize pánů z Rožmberka se připomíná Jakeš, pacholek Albery z Těchobuze.
1404: Albera z Těchobuze získává spolupatronát k filiálnímu kostelu sv. Petra a Pavla v Hoděticích. Dalšími patrony jsou Březovec z Hrádku, Bušek a Wolfram ze Suchdola, Jícha (Jech) z Prosenic a Přibík ze Stájic, pravděpodobně Alberův příbuzný.
1410-1415: Albera z Těchobuze má stále jeden hlas podací v Hoděticích.
1415: Albera z Těchobuze je poručníkem Jiříkovi, synovi Janka z Chotěmic, který koupil od biskupa Konráda panství červenořečické.
1416: Albert z Chotěboře (patrně Albera z Těchobuze) slouží jako purkrabí na Příběnicích ve službách Jindřicha z Rožmberka a má právo podací k farnímu kostelu ve Zhoři u Pacova.
1417 (6. ledna): Albera z Těchobuze, t.č. purkrabí na Příběnicích, svědčí při sporu o mlýn mezi Čeňkem z Vartenberka a opatem třeboňského kláštera.
1417 (30. listopadu): Albera z Těchobuze, Heřman z Landštejna, Janek z Borotína a Václav z Tučap prodávají pět kop ročního platu v Úlehli za 50 kop grošů českých Petrovi, opatovi z Želivi a jeho konventu do Pelhřimova, dáno v Hořepníku na sv. Ondřeje.
1419: Albera podává do Těchobuze katolického faráře.
1422-1424: Albera z Těchobuze slouží na Choustníku.
1431: Albera z Těchobuze podepisuje postupný list na své zboží Mikulášovi z Hořic. Nový majitel si nechal vklad intabulovat až v roce 1456. Tehdy v deskách dvorských nalézáme zápis, který se týká sporu o statky po zemřelém Alberovi z Těchobuze. Albera před svoji smrtí za dva tisíce kop grošů českých prodal „dědiny své“ v Těchobuzi a Brandlíně Mikulášovi z Hořic. Ten si měl do desek zapsat zmíněnou ves Těchobuz, ale jelikož zemský soud za husitských bouří nezasedal, nemohl tak učinit. Alberovy nedílníci Jícha z Prosenic a Vejhák z Křečovic byli také již po smrti. Mezitím však král považoval tento případ za odúmrť a statky se chystal udělit Mikulášovi z Miletínka, část si také nárokoval Soběslav Mrzák. Dvorský soud nakonec rozhodl ve prospěch Mikuláše z Hořic a přiznal mu právo na zboží v Těchobuzi.
30. léta 15. století: Těchobuzská tvrz je neobydlená a dále pustne.
1439: Albera z Těchobuze prodává Oldřichovi z Rožmberka ves Čikvasovice a jakémusi Milšovi půl druhého lánu ve Staniměřicích.301 V tomto roce se v písemných pramenech Albera připomíná naposledy. Mezi účastníky sjezdu v Čáslavi roku 1440 jej už nevidíme. Je však dobře možné, že se sjezdu nezúčastnil z důvodu špatného zdravotního stavu, neboť byl tehdy jistě už starcem.
Od roku 1467 seděl na Těchobuzi Klečka z Těchobuze. Panství odkoupil od Mikuláše z Hořic mladšího. Panství Těchobuz bylo odděleno od Šelmberka.

Ostatní obce ve vymezeném území

V zeměpisném prostoru, kterému se věnuji v této práci se nachází i několik obcí o nichž z pramenů pozdního středověku nemáme mnoho zpráv, nebo se dochovaly pouze střípky, z nichž nelze sestavit ucelený obraz zdejších majetkových vztahů. Jedná se o malé obce a samoty (v závorce u některých uvádím první zmínku podle slovníku Antonína Profouse, případně alternativní názvy).

Blatnice (1488)

Tato dnešní osada náleží k Pojbukám. O její středověké minulosti nemáme mnoho zpráv. V roce 1437 odporují odúmrti po Bohuňkovi z Obrátic Vilém, Václav a Štěpán z Blatnice. Zboží získal Přibík Tluksa z Čechtic. Z časů krále Jiřího z Poděbrad, konkrétně z roku 1463, známe jména majitelů zdejší tvrze, kterými byly Jan z Blatnice a jeho syn Matouš. Podle Augusta Sedláčka zanikla tvrz někdy před rokem 1495 a místo se „pustinami Blatnickými“ nazývalo.

Elbančice (Lbančice, Elvančice)

První zmínka o nich pochází až z roku 1530.

Františkov (1790)

Část obce Smilovy Hory.

Horní a Dolní Kouty (1318)

Tyto malé obce přísluší do katastrálního území Janov u Mladé Vožice. Roku 1318 se připomíná Jaroslav z Kouta, který „vylovil rybník“ Vilémovi z Vožice a v Janově mu vzal koně a oblečení. Z roku 1394 máme zprávu o vladykovi Olbramovi z Kúta, který daroval tamní poplužní dvůr manželce Jitce. Polovinu tohoto dvora, společně s dvorem kmetcím v nedalekých Kalovicích, držel v roce 1486 jistý dědiník, otec Anny z Dolních Koutů.
V 16. století zde byly dědičné statky, ves patřila k panství šelmberskému.

Horsko (Holé Vrchy)

Osada, část obce Smilovy Hory.

Kalovice (1486)

Leží na Bělečském potoce, část obce Smilovy Hory.

Nahořany (1318)

Část obce Rodná. Z roku 1394 máme zprávu, že jeden lán rolí zde drží Uzidil z Pohnání (Vzidyl de Pohnanye) erbu lilie. Po jeho smrti tento lán připadl na krále.

Obrátice (1431)

V roce 1431 je drží Mikuláš z Hořic. O sedm let později byla ve Vožici provolána odúmrť po zemřelém Bohuňkovi z Obrátic („In villa Obralticzich“). Zboží obdržel Přibík Tluksa, který jej záhy prodal Maršonovi z Obrátic.

Pavlov (1390)

Je dnes součástí města Mladá Vožice. Nejstarší písemné zprávy jsou spojeny s církevním prostředním, v roce 1390 se zde připomíná Vilém z Pavlova neb z Blanice, který je společně s Hynkem Tluksou z Čechtic patronem kostela v Čechticích. Patrně se jednalo o předka vladycké rodiny Blanických z Blanice. Vilém se dostal v držení této vsi, tehdy zvané Pavlova hora, od Přibyslava ze Šelmberka.
Ve stejném roce je Kouřimi provolána odúmrť v Pavlově u Vožice po Bohuňkovi a jeho dceři Bonce odtud. Zboží obdržel Mareš z Branišovic. Jakéhosi Beneše z Pavlova, kraje Čáslavského, nacházíme mezi účastníky Čáslavského sjezdu v roce 1440.

Řisnice (1457)

Ves bývala rozdělena na menší statky a v písemných pramenech se oproti okolním vesnicím připomíná až relativně pozdě. Roku 1457 se po ní psal Čeněk, purkmistr v Rokycanech. V erbu měl bílou ruku držící světlý meč ve zlatém štítu. Podle Augusta Sedláčka žil ještě v roce 1486.

Stojslavice (1320)

Jsou částí Smilových Hor. Zápisů v pramenech existuje relativně málo. Ves byla rozdělená od 14. století na drobné statky. Roku 1395 se po Stojislavicích píše Beneš, který prodává kmecí dvůr, rybník s rolí, lukami a lesy Ješkovi ze Stojslavic. Beneš ze Stojslavic připomíná se ještě v roce 1401 v Řečici (Červené) jako rukojmí (tj. dává záruku) u prodeji platu na vsi Radějově Petra z Konipasu. Roku 1437 známe Macha ze Stojslavic, který nárokuje lán v Mezilesí po zemřelém Petrovi Svatochovi. Ve stejném roce zemřel Vancek (Wanczek) ze Stojslavic a jeho dvůr poplužní připadl na krále, který jej, prostřednictvím svého prokurátora Viléma ze Žlutic, postoupil Litmírovi z Lažic.

Ústějov (Ústojov, Aušť, 1318)

Z Ústějova se psal Bech, farář v Hošticích (1377-1396).

Zdiměřice (1459)

Nejstarší zmínka o vsi pochází z roku 1395, kdy zdejší poplužní dvůr držel Buzek ze Zdiměřic. Další zmínka se váže k roku 1454. Tehdy bez dědiců zemřel Zdeněk Noha a jeho dvory připadly na krále Ladislava I. Panovník je záhy daroval výprosníku Vikéři z Lazce. V roce 1459 zde proběhla odúmrť po Kašparovi z Tábora. Jeho zboží získal za věrné služby Erasmus z Mezilesí. Proti tomu se však postavila Kašparova vdova Dorota a nárok na dědictví uplatnili také Říha a Jan z Ježova.

Žádné z výše uvedených vsí nebyly ve sledované době klášterním zbožím.

 

Článek je opisem části bakalářské práce
Podblanická šlechta v pozdním středověku (Mladovožicko)
autora Bc. Martina Šulce
http://msgenealogie.webnode.cz

Hlavní zdroje
Pozůstalost historika Augusta Sedláčka (1843-1926) v Historickém ústavu AV ČR.
Šmahel, František. Dějiny Tábora 1/1. Jihočeské nakl., 1988.
Müller, Václav. Svobodníci. Praha: Nákl. kr. české společnosti nauk, 1905.
Teplý, František. Zánik královských svobodníků. VČZM 184/5, 1938.
Vaniš, Jaroslav. Svobodníci na Podblanicku v letech 1550-1620. In Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 30-2/1990. Muzeum okresu Benešov, 1990. s. 153-185.
Sedláček, August. Minulost města Mladé Vožice. Praha, 2003.
Palacký, František. Dílo Františka Palackého, sv.1. Praha, 1941.
Fridrich, Gustav. První Kniha provolací z let 1380-1394, Druhá kniha provolací z let 1395-1410, Čtvrtá kniha provolací z let 1453-1480, První kniha půhonná z let 1383-1407.
Sedláček, August. Hrady, zámky a tvrze království Českého IV. Praha, 1885.
Sedláček, August. Místopisný slovník království českého. Praha, 1998.
Emler, Josef. Pozůstatky desk zemských království Českého r.1541 pohořelých, díl I. Praha, 1870.
Profous, Antonín. Místní jména v Čechách - Jejich vznik, původní význam a změny, díl I. Praha, 1947.
Holejšovský, Vlastimil. Svobodníci v Holýšově. Praha, 1942.
Jenšíková, Jana. Jenšíkové z Ježova. In Heraldika: bulletin pro základní vědy historické, VI/1973.
Holeyšovský, Jaroslav. Jenšíkové z Ježova. In Heraldika: bulletin pro základní vědy historické, XII/1979.
Kolektiv Autorů. Těchobuz v průbehu století.

© 2018 svobodnici.cz

Veškerý autorský obsah tohoto webu je právně doložitelným vlastnictvím autora projektu svobodnici.cz a jeho spolupracovníků.
Jakékoli kopírování a šíření bez jejich písemného souhlasu je zakázáno!